
Předmět: Estetika
jméno: Yureka C. Cellarage
kolej: Omega
číslo úkolu: 2
Text:
jméno: Yureka C. Cellarage
kolej: Omega
číslo úkolu: 2
Text:

Dlouho jsem přemýšlela nad tím jakou hodnotu si vybrat, hlavně jsem váhala mezi pravdou a ctí ke jménu. Nakonec jsem se rozhodla napsat o té cti. Možná to bude jen hloupý příběh hloupé holky, ale i tak. Podle mě jméno ani tak důležité není, ale třeba co pro nás ten člověk znamenal. Nechápete? Vysvětlím to. Třeba já nosím jméno, tedy příjmení muže s nímž nejsem pokrevně spřízněná a přesto pro mě znamenal víc než celý svět. Byl to můj úžasný táta a byl to i skvělý muž. Prostě pan Cellarage. Dost o něm, zmíním se i o té druhé postavě bez které bych nebyla schopna chodit po světě.
Ten, který mi dal život a ten o kterém mi nikdo nechce nic říct. Snad jakoby drželi bobříka mlčení. On si běhá někde po světě. Nevím kde, nevím o něm nic. Neznám jeho jméno, neznám jeho hlas a jediné co vím je jeho možná podoba, i když i ta se z té staré a pomuchlané fotky od mámy dá jen dohadovat. Jenže, když on vždy ví, kde jsem, proč se ani jednou neozve? Jak k němu mám chovat úctu anebo k jeho jménu, když nemám páru, co je to vlastně za člověka? Nemůžu chovat čest k neznámému jménu či člověku jehož principy neznám.
Myslím si, ale že i když dvě spřízněné duše sdílejí stejné jméno, neznamená to nic moc. Protože každý z nich je individuál a má svůj pohled na svět. Jako příklad můžu uvést svého bratra a jeho tátu Briana. Připadají mi jako oheň a voda. Každý jiný a i tak si celkem rozumí, takže krev se asi nezapře. Jenže ani Chris třeba neví nic o své matce, která od nich odešla hodně dávno.
Zastávám názor, že člověk by měl nejprve chovat úctu k sobě, aby pak mohl i k ostatním. Jak bych si mohla třeba vážit ostatních, když si nevážím sama sebe? - Tohle se jen tak říká a stejně je to jen teorie. Existují i lidé, kterým záleží víc na ostatních než na sobě, ale to nemusí znamenat, že si sebe neváží.
Hodně lidí si jména neváží, nebo ho berou na lehkou váhu, možná už jen protože s ním po světě chodí od narození a někteří si ke jménu můžou najít i jisté zhnusení. Třeba když se někdo rozvede a prostě to příjmení nenávidí, ale i to se dá vyřešit - změnou, či návratem k tomu původnímu.
Úctu si silní jedinci umí vydobýt a to i bez násilí. Prostě autoritou, chováním, nebo třeba skutky. Každý k někomu chová úctu z nějakého důvodu a nejen protože mu to někdo třeba nařídí. A nesmíme si plést úctu k někomu s tím, že se ho třeba ostatní bojí, to není úcta, to je strach a v tom je podle mě taky velký rozdíl. Někdo nemůže ostatní ovládat jen strachem, vlastně může, ale nemůže mu to přece přinášet velké uspokojení. Ale i tak mít nad někým moc a nadvládu, nemůže být lehké, protože vždycky se najdou vzbouřenci, co se postaví i tomu největšímu nepříteli a často na jejich straně stojí štěstí, díky kterému kupodivu i zvítězí.
Ovšem nemám v lásce rádoby hrdiny, co by nejradši spasili celý svět a přitom se nedokáží postarat ani o sebe. Lze říct, že úctu máme k jakýmsi idolům či výše postaveným, ale nemusí to tak být. Můžeme uctívat, ne doslova, i obyčejného člověka například pro jeho povahu, nebo ochotu nám pomoci. Ovšem nesmím zapomenout podotknout, že s úctou se dá hýbat a nemusí napořád zůstat u jednoho člověka, nebo věci. Jsou faktory, co to ovlivňují a většinou negativně.
Nepovažuji svůj názor za nějak závratný či důležitý, ale i přesto vám sdělím, co si o cti ke jménu myslím celkově. Jméno nás provází velkou částí našeho života a kdybychom si na něj už nevypěstovali úctu, tak přinejmenším bychom si měli zvyknout s ním žít a nepomlouvat ho. Dobrého příjmení a dobrých styků využívá spousta lidí, jen protože je třeba s někým spřízněná. Je to otrava pak chodit na takové snobské akce plné cizích lidí. Stejně nechápu, co na tom moje mamka vidí a proč ji to tolik uspokojuje. Ale to je jedno. S úctou nelze hnout a jakmile se jednou vytratí, je těžké jí získat zpátky skoro stejně jako důvěra.








