28. května 2011 v 13:12 | MarryT
Je to kraťoučký, ale to neřešte a raději snad ani nečtěte.
Dívka strnula na místě, začala se strachem i klepat a pěstičky sevřela snad ještě víc při tom pohledu. Přesto jakoby své oči od ležícího táty nemohla odtrhnout, jakoby jí něco nutilo se dívat. Slzy jí z očí tekly jedna za druhou a ani se nenamáhala je nějak utřít a ještě vzlykla, co na tom, že nahlas. Mezitím sledovala tu "obludu" jak si ji nazvala v hlavě jak se zase mění do lidské podoby. Bylo to jako jedna velká noční můra. Připadalo jí to velké, chlupaté a hlavně hrozně nebezpečné a krvežízninvé. Proč to šlo zrovna za nimi a co to vlastně chtělo? I když tyhle otázky by jí mohli napadnout, tak jen hleděla na tátu a když si všimla, že ještě něco zamumlal. Tak snad v amoku, nebo takovém smutku, že neposlechla a neutekla pryč ba naopak se rozběhla směrem k němu.

"Tatí..." Vypískla se slzama v očích a stále se třesoucím hlasem, když si k jeho siluetě přisedla. Co na tom, že bude mít šatičky od krve, co na tom, že ti dva tam ještě jsou. "Tatínku..." Zopakuje o něco naléhavěji a stále brečí, když ho zatahá za rukáv.
"Jdeme, tady jsme skončili.* ozve se jí za zády a v tom se otočí a stále s tou uslzenou tváří se zadívá na jejich záda.
"Vy přišery jedny!" Vypískne s vzlykem a stále brečí. "Ploč můj ta-tatínek?" Zeptá se jich koktavě a stále tím poskakujícím hlasem od pláče.
"Yur, ne.." Ozve se náhle tiše za ní v tom momentě se otočí a doslova skočí tatínkovi kolem krku.
"Tatínku..." špitne a objímá ho tak vroucně jak jen dítě může. Jenže odpovědi se jí už nedostalo. Přesto to ne, ji zní v uších stále a pořád. Byla to prosba, nebyl to příkaz a ani kárání. I když ho tak objímala a dokonce i přes ten pláč, který nemohla jen tak zastavit slyšela blížící se kroky jednoho z těch mužů. Přibližoval se pomalu, ale jistě. Přiklekl si k tomu tělu z druhé strany a podíval se na ni jak pevně ho objímá. Pak promluvil stále tím klidným a chladným hlasem, jakoby snad mluvil s dospělou osobou a né malým dítětem.
"Může si za to sám." Podotkne a dokonce se tomu jaksi pousměje. Dívka se k němu sice otočí, ale s tím vším smutkem a pláčem prostě nemůže ani promluvit a nechává jen dál stékat své slzy po své tváři.

Ten druhý muž stále stojící opodál si opět něco zamumlá, tentokrát o tom, že už by ho mohl dodělat a neprotahovat to tolik, mají přece na práci mnohem víc věcí, než se tu klanět nad polomrtvým mužem a jeho spratkem. Sykl na něj, on si bude dělat co chce a nehodlá si do toho mluvit nikým, přesto ví, že má pravdu. Měl by si pospíšit a dodělat to. Možná dokonce i na vteřinu zaváhal, ale i tak to udělal. A opravdu nemůže Yur zakrýt oči, když Lottovi přiloží obě ruce k hrdlu a pomůže mu na onen svět. Yureka strne na místě a i když své malinké a oproti němu jistě slabounké ručičky pokusí sundat z tátova krku, je to neúspěšné. Vidí jak se vytrácí život z jeho očí. Po chvíli mlčení, která dívence připadala neskonale dlouhá se ten muž ozve znovu, tiše a jakoby snad řešil nějakej triviální problém nad skleničkou se svým kolegou.
"Zabilas ho." Pronese jakoby o svých slovech byl přesvědčenej, nebo jí jen snad dával nějakou radu do života. I když nemohla říct ani slovo, tak v jejích očích se jasně zračila otázka jak za to může zrovna ona. A on jakoby to snad četl v její hlavě odpoví.
"Neutekla jsi. Neposlechla jsi ho. Stejně jako on neposlouchal, takže..." Trhne rameny s nezájmem k tomu mrtvému muži, jehož krk už pustil. "takže zaplatil za neposlušnost." Přikývne si snad jakoby ji o tom chtěl přesvědčit. Víc neřekne ani slovo a už jí nevěnuje ani jediný pohled. Prostě se postaví a odkráčí za tím svým společníkem a i s ním vymizí ve stínech lesa. Yur ještě notnou dávku chvíle jen vykuleně kouká do míst kde oba zmizeli, než se opět podívá na tátu pod ní. Ještě pevněji ho obejme a drží se ho, jakoby ho tak chtěla uchránit před dalším ubližováním, nebo snad aby se probral a ona zjistila, že tohle všechno byl jen sen? Po neustálém pláči a stresu už to ani její malinké tělo nevydrželo a doslova zkolabovalo. Prostě omdlelo do bezvědomí a to stále objímajíc mrtvé tělo.

O několik hodin později a opodál místa události si vykračují po cestě dva lidi. Muž a žena. Drží se za ruku a do ucha si šeptají líbivá slova. Muž přitom né moc silně drží na vodítku jejich domácího psa. Ovšem při jednom z jejich mnoha polibků se jim zvíře vysmekne a začne utíkat.
"Haf. Haf. Haf." Ozývá se z povzdálí udýchaný pes.
"Miki..." Zařve na psa muž, když se to psisko rozběhne kamsi do pryč. "Vydrž zlatíčko." Požádá dívku a rozběhne se za tím nezbedným zvířetem, nechápe co ho to najednou popadlo. Vždyť tady nejsou poprvé.
"Panebože..." Zakleje, když uvidí jak jeho pes očuchává tu kaluž krve kolem jakéhosi muže a na něm leží... Je to možné? Leží na něm dítě. A čí je to vlastně krev. "Miki k noze!" Zařve opravdu autoritativně a z kapsy vyloví mobil, kterým přivolá pomoc. Má chuť už praštit i tím sluchátkem nad tolika zbytečnýma otázkama, neudělá to.
"Co já vím jak se to stalo?!" Neudrží se nakonec, sakra jak to má vědět, když teď přišel a nikdo jiný už tu dávno není. "Třeba to byl medvěd." Zahádá, na tohle on nikdy nebyl a ať si zjistí jak to bylo až to prošetří...
Fúha, tak to bolo kruté, chúďa drobec, nechcela by som to zažiť :/ Ten chlap iný grázel,, ešte ju z toho obviniť, malá bude mať asi traumu do konca života :( Bolo to prekrásne napísané, normálne si ma rozosmutnila (ja viem , že také slovo neexistuje) a donútila si ma zamyslieť sa.
Všetko podčiarkovali aj tie prekrásne obrázky, normálne som si vedela tú malinkú predstaviť, ako kričí a plače nad ocinkovým telom len chvíľu po tom, čo ho videla umierať... No neviem, či k tomu plánuješ niečo napísať, a ak aj náhodou nie, tak ja si budem predstavovať, že lekári zistili, že to nebol útek medveďa, že mu na krku našli modriny po škrtení a že tých dvoch zavrú navždy do basy... Môžeš, že? :)