
Byl krásný podzimní den. Chladný a přesto příjemný vánek ovíval dětskou tvář malé holčičky držící se svého otce za ruku. Její hnědé vlasy spadající nad lopatky zdobí několik pinetek s motýlkama a černá mašle, místo čelenky. V ruce drží lízátko a občas si ho dá do pusy. Tváří se šťastně. Muž vedle ní má taky klidný a spokojený výraz.

"Holčičko," takhe jí táta vždycky říkával "tak jakpak se těšíš na zítřek?"
"Moc." Rozmáchne rukama tak prudce a natěšeně, že jí vylítne z ruky to lízátko a dopadne na zem. Lotto se nepatrně usměje a pohladí dívku po vlasech. Když vidí ten provinilý výraz, tak ještě klidně dodá: "Neboj, koupíme nové.* Povzbudivě se usměje a když dojdou k říčce a jedné lavičce u ní, tak se posadí a dívku si vysadí na klín. Začne s ní pohupovat. Po chvíli holčička z jeho klína seskočí a skotačivými kroky se přiblíží k říčce před nimi. S rozzářenýma očima se otočí na tátu. Vlasy ji povlávají ve vzduchu a vítr ovívá její tváře.
"Tati ta hladina je prostě nádherná..." konstatuje mezitím co prstem ukazuje na bouříci se hladinu říčky.
"Ano, to je." Přitaká jí a vstane, aby se šel podívat taky blíž, nebo se spíš jen ujistit, že tam jeho sluníčko nespadne.
"Tatínku, projdeme se?" Zeptá se a nahodí nevinný kukuč jak to jen malé holčičky dovedou a tatínkové nemůžou odolat. Zvedá ručičky do vzduchu aby bylo jasné, kdo bude chodit a kdo se chce pouze nechat nést na tátovo ramenech. Mužův výraz ozdobí úsměv a vyzvedne ji na svá ramena. Drží ji za nožky a nechá ji si pohrávat s jeho ušima, aby mu jemně navigovala směr. Nebo se opírat o jeho hlavu. Přece není nijak moc těžká a co by pro ni neudělal? Dojdou až na celkem zdánlivě prázdnou mítinku, kolem které je les a jde slyšet pouze tekoucí voda a zvuky města se ztratily z dozvuku. Jenže tak aspoň slyší ptáky pět v korunách stromů.
"Chceš se proběhnout?" Zeptá se dcery, když se začne na jeho ramenou vrtět a pak si ji z nich s lehkostí sundá. Párkrát ji vyhodí do vzduchu a zase chytí, než ji postaví nohama na zem.
"Ještě," zažadoní a zatahá tátu za konec trika "prosím." Dodá aby dosáhla svého. Ovšem, když jí otec nevěnuje pozornost a místo toho se ohlédne kamsi. Možná jen nějaká zvěř šlápla na větvičku. Ohlédne se jeho směrem a ještě jednou ho zatahá za konec trika, o něco naléhavěji.
"Tati?" Zeptá se, protože není zvyklá, aby si ji nevšimál. Když jí táta naznačí aby byla zticha, tak ho prostě neposlechla a něco si zabručela.
"Co se děje?" Nemůže ubránit otázce, když ji chytí za ruku a evidentně ji nechce vyhazovat do vzduchu. Náhle jakoby utichli i všichni ptáci a paloučkem se nesla tíživá atmosféra.
"Ale, ale..." ozve se z povzdálí a přesto dost zřetelně, když se z lesa vynoří dva muži. Lotto pustí Yuřinu ruku a řekne jí ať uteče a nevrací se. Dívka ale neposlechne, protože přece nemůže utéct, né úplně. Když jí to otec naznačí ještě upěnlivěji, tak sice odběhne opodál, ale spíš se jen schová za jeden velký strom. Nemůže tam tátu přece jen tak nechat a navíc, co kdyby se ztratila stejně jako Mařenka s Jeníčkem? Vážně nechce skončit nějaký ježibabě na lopatě a následně v břichu. Oba muži na ni pohlédnou a je jasné, že kdyby chtěli, tak jí během mžiku chytí a nedělalo by jim to jediný problém Jeden z nich si dokonce vykročil, když ho druhý o něco autoritativněji vypadající zastavil rukou a pokynul k ostražitě stojícímu Lottovi.
"On je..." něco nesrozumitelně dodá, ale druhého to očividně zastaví a pokrčí rameny, protože všem je jasné, že dívka tam pořád je a můžou se o ni postarat později.
"Co chcete?" Zeptá se a postaví se do obraného postoje, přesto je v jeho tváři znát vráska, když ví, že ho Yur neposlechla a dál tam je. "Svou odpověď už jsem dávno dal."
"A ještě sis jí nerozmyslel?" Zeptá se uštěpačně a těkne očima k místům, kde se schovává holčička a tišeji přesto nebezpečněji dodá: "Už kvůli rodině." Bylo to sice varování, ale jakási nenávist mohla být cítit z jeho slov. Dívenka dál postávala opodál a všechno sledovala, přestože jejich slovům moc nerozuměla. Dál je sledovala a v duchu se modlila, ať už to skončí a ti dva odejdou. Neměla z nich dobrý pocit, přímo se jich bála a přesto ji ten jeden muž přišel až nepřirozeně povědomý. Někde ho viděla, ale kde?
"Přece bys neublížil v..." nedořekne a propálí ho pohledem. Fakt by dokázal zabít vlastní dceru? Není si jistý a to ho děsí, protože on ji má rád jako vlastní. Přece by sluníčko jako ona nemohla mít tak ukrutného otce. Ani nemrká a dál mu věnuje veškerou pozornost. Druhého si nijak nevšímá, stejně na něj působí jen jako nějaký poskok. O tom, kdo z těch dvou tu velí si udělal, jakmile ho zastavil při rozchodu za utíkající Yur. Muž mu neodpovídá a druhý se zapojí nečekaně do hovoru.
"Proč by jim neměl chtít ublížit?" Pochybovačně a s podbarveností pobavenosti při myšlence na násilí se ušklíbne. Ovšem opět umlkne jakmile na sobě ucítí vražedný pohled společníka a ustoupí o půl kroku dozadu.
"To záleží jen na tobě..." Pokrčí rameny a v jeho výrazu se nedá vyčíst jediná známka po emoci, nebo něčem takovém. "Máš několik možností," shrnuje to stále tím klidným a ledovým hlasem "buď změníš názor a přidáš se k nám," pochybovačně trhne rameny "nebo zemřeš. My si tu totiž nehrajeme a dáme tak ostatním najevo, že to myslíme vážně..." Zmlkne, když uslyší narušení od společníka, který si sotva slyšitelně, přesto zřetelně špitl:
"Nechápu proč se s ním tolik zahazujete..." Při uvědomnění si, že to řekl nahlas už opravdu o několik kroků ustoupil. Ne, nechce ho rozčílit. Skloní hlavu a nechá ho dál mluvit. Ovšem tahle akce vyvolala v Lottovi poslední zbytek odhodlání něco dodat.
"Nechci dopadnout jako on, ubohý poskok." řekne pevnějším hlasem. Muž se tomu zasmál, ale ne opravdovým smíchem, spíš se jen vysmíval a pak navázal na svou předešlou větu. V tu chvíli Yur na chvíli zalezla za strom, přejížděl jí mráz po zádech a to i napříč tomu, že bylo celkem teplé počasí. Strachem se i klepala a pěstičky si držela před ústy a i v takovém stavu neuposlechla svého tátu a neutekla. Všechno v ní jí říkalo ať utíká, ale ona prostě nemohla, nemohla opustit svého tátu. Mohla tak sedět sotva pár minut, než se znovu odhodlala vyhlédnou zpoza stromu. Ovšem okamžitě strnula na místě, když viděla. Jak se to jen mohlo stát? Během takové chvilky?









ČDo sa stalo? :O Chudák malá, strašne mi jej bolo ľúto :) Dúfam, že sa nič nestalo - prečo napínaš? :)