23. ledna 2011 v 18:21 | MarryT
|
Moje historicky první jednorázovka. Jednu mám stále rozepsanou, ale pořád není přesně taková jak bych chtěla, takže Lai i Pepenka5 - dvě zvrhlice si budou muset ještě počkat...
Původně to mělo být kratší, ale co už XD Pointa se šla vykoupat na Bahamy, tedy podle mě, její hledání je tudíž zbytečné!
Více v celém článku.
Promnula si oči a neohrabaně se vyhrabala z postele. Protáhla si ruce a současně zívla, poté se zavřela do koupelny. Své neposedné vlasy si ani nerozčesala a pouze svázala do gumičky. Oči upřela na svůj odraz v zrcadle. Nemá si nač stěžovat a přesto si přijde nešťastná. Má dobré vztahy s rodinou, hodného přítele a na nedostatek peněz si taky nemůže stěžovat. Jediné, co ji chybí je nějaký ten adrenalin nebo něco, co by ji na chvíli vytrhlo z toho každodenního stereotypu.
"Děje se něco, Angelo?" ozve se pánský hlas z ložnice.
"Ale nic. Všechno v pořádku." Odpoví svému příteli se kterým už pár měsíců chodí. Má ho ráda, to ano. Jen mezi nimi prostě není ta nezbytná chemie, která podle ní do vztahu prostě patří. Už se dál neptal na další otázky, s touhle odpovědí se zřejmě smířil. Tiše spolu posnídali a každý se vydal do práce. Večer se vrátili, navečeřeli a šli zase spát. Vždy to samé, až se mohlo zdát že dny splývají v jeden.
"Angelo…" oslovil svou přítelkyni v kuchyni a natáhl k ní ruku s jakousi obálkou.
"Ano?" Překvapeně pohlédne na jeho napřaženou ruku a váhavě si obálku převezme. Při jejím čtení se ji na tváři rozprostře zářivý úsměv.
"My poletíme do Ameriky?" vydere se jí šťastně z hrdla, ovšem trochu ji povadne úsměv, když zahlédne jeho výraz. Znovu se podívá do obálky a něco se jí na tom moc nelíbí. "Počkej…" pečlivě znovu projde obsah obálky a pak se na něj zkoumavě podívá.
"Proč je tu jen jedna letenka do Ameriky? Ty,…" ukáže na něj prstem a rty se jí stáhnou do úzké čárky, "Ty se mnou nepoletíš?" Poslední otázku skoro zasyčela. Je sice ráda, že na chvilku vypadne z té jednotvárnosti, ale myslela, že poletí s ním. On místo odpovědi pouze zakroutil hlavou a vyhýbal se očnímu kontaktu. Několikrát přešlápnul nohama na místě, než ze sebe dostal:
"Ne, nemůžu. Musím něco zařídit. Ale myslel jsem, že i tak by sis měla někam vyrazit."
"Fajn. Jenže já tam skoro nikoho nebudu znát. Vyrostla jsem tady v Itálii a ne v nějaký Americe. Co když se úplně znemožním?" řekla s falešnou obavou v hlase. Nikdy neměla problém vyjít s lidmi. Navíc anglicky umí skvěle, přesto chce zasít alespoň semínko lítosti do jejího přítele.
"Tobě se tam nechce?" řekl opravdu sklesle až přehnaně lítostivě. "Ty se neznemožníš!" odporoval jí absolutně přesvědčený o své pravdě. "Ty to zvládneš! Já ti věřím."
"Ještěže tam nebudu muset pronášet žádnou řeč." Pronese už uvolněně a začne se tomu, co právě řekla smát. Jeho smích se brzy přidal k tomu jejímu.
***
"Tak zatím." Mávla Lottovi na rozloučenou a letmo ho ještě políbila na tvář, než nasedla do letadla.
"Měj se." Oslnivě se na ni usmál a ještě křiknul k jejím mizejícím zádům: "A užij si to tam!"
***
Když konečně najde tu zatracenou budovu ve které se má konat ten hloupý sraz. Rozhodně vejde dovnitř, svou nejistotu velmi dobře maskuje. Vypadá dost sebevědomě a rázně vejde do místnosti plné cizích lidí. První kam zamíří bude ovšem bar, protože na zpáteční cestu si vždycky může zavolat taxíka, který ji do hotelu určitě zaveze. Sedne si na jednu ze židliček a okázale ignoruje jako spousta jiných proslov hostitele. Foťák, který si sebou vzala, aby Lottovi pak mohla ukázat jaké to tu bylo položí na bar před sebe.
"Co si dáte?" ozve se číšník skoro okamžitě, když tam zatím posedává jen pár lidí.
"Kentucky Jacka s ledem." Poručí si, snad by to tady mohli mít. Po vypití první sklenky si poručí další. Než se s ní barman stačí vrátit, tak se otočí čelem k lidem a pořídí několik fotek. Není to tu tak, zábavné jak čekala. Každý se tu snad zná a v určitých skupinkách se sebou komunikují. Jen ona si tam posedává a popíjí bourbon.
"Zbylo tu vůbec ještě něco?" uslyší jízlivou poznámku jednoho z těch, co tam něco kecali. Ušklíbne se a raději mlčí a znovu trochu upije. Nehodlá se tu bavit s nafoukancem. Zarazí ji, když si sedne vedle ní a barman mu donese bez dalších otázek sklenku alkoholu. Proběhne ji hlavou, že to bude zdejší štamgast, když ani nemusí říkat, co pije. Nerada soudí lidi na první pohled, ale snaží se o nich dělat obrázek už od prvního setkání. Tím je možné se vyhnout zklamání. Jenže ta nuda, která z toho vyplívá, když se baví jen s dobrýma charakterama ji sužuje. Mávne na číšníky ať ji donese ještě jednu sklenku, v tom se vedle ní ozve.
"Ta bude na mě, Larry." Řekl to s úsměvem, jenže ona se k němu otočila zamračila se a konečně ze sebe vydala jiné slovo, než co bude pít.
"Nepotřebuju charitu a ani žádné…" nestačila doříct, protože se ten chlap začal smát, ale přitom z jeho smíchu nebylo cítit nic legračního, byl to spíš výsměch než skutečný smích. Oplatí mu to výhrůžným úsměvem typu, ještě chvíli se mi budete posmívat a při nejmenším vás rozdrápu na cáry. Když i ten pohled ignoroval, tak s klidem jí vlastní si vzala od číšníka tu sklenku, kterou ten ignorant nechal napsat na svůj účet a opravdu "nenápadně" mu ji vylila na hlavu. Konečně se přestal smát, ale ona se konečně začala pořádně bavit, hlavně tím jak se zatvářil když mu jedna z kostek ledu zapadla za sako a košili.
"Promiňte, já opravdu nechtěla." Řekne nepřesvědčivě a ani se nesnaží zakrýt pobavení, které z celé té situace měla. On pouze něco zamumlal, ona už ho neposlouchala a objednávala si další sklenku. Až když se číšník neměl k tomu jí nalít a civěl na toho chlapa. Podala mu kapesník ať si tu hlavu utře, ale nic neřekla. Navíc mu ani nezničila žádné oblečení, tak by si neměl nač stěžovat. Jen ta kostka ledu, ale co, stejně podle ní potřeboval trochu zchladit ty svoje hormony. Víc už si z doby u baru nepamatuje, ví že se představil, ale jak se jmenuje si rozhodně už nevybaví.
Těžká rána opilcova v jejím případě a téhle noci pro ni platili dvojnásob. Když několikrát zamžourala očima a uviděla před sebou pánskou siluetu jako první ji napadl Lotto, její přítel. Ač byla značně rozespalá, tak poznala že tohle Lotto rozhodně není. To tělo není jeho, jenže KOHO PROBOHA JE?! Co tu dělá a jak se sem vůbec dostala? Celou noc má tak trochu v mlze.
"Proboha…" vydere se jí z úst, když si začne vzpomínat na rychlý sled událostí a obratů za celou noc. Jak jen jsem se mohla vyspat s někým koho ani pořádně neznám? Proběhne ji hlavou a raději se obalená ve zmuchlaném prostěradlu vydá do dveří, které snad vedou do koupelny. Pustí ledovou vodu a několikrát si jí potřísní obličej. Uslyší nějaký podivný zvuk a ani se neohlédne, má teď hlavu plnou otázek. Když se po dost dlouhé době konečně vybelhá z koupelny, zjistí, že postel je prázdná. Prošmejdí celý apartmán, jenže nikde nikdo. Na stolku najde ležet malý papírek se slovy: Bohužel jsem musel odejít. Zavolej na…
Několikrát ten list otočila jestli se tam nepíše ještě něco, nic jiného tam nebylo. Ale co by mohla čekat? Lístek si vzala, oblékla si oblečení, které bylo rozházené po celém pokoji a vrátila se zpátky do hotelu, kde strávila zbytek dovolené. Samozřejmě mu už nezavolala. Není holka na zavolání, ne?
***
"Angelo to už je ti zase špatně?" ozval se Lotto už po několikáté za ty tři týdny, co se vrátila domů.
"To je dobrý. Asi jsem měla vynechat ty ryby…" nedořekla a opět se šla objímat se záchodovou mísou.
"Žádné řeči, jdeme k doktorovi!" řekl nekompromisně a poté ji odvezl k rodinnému doktorovi. Vyšetření netrvalo moc dlouho, bylo to skoro jako vteřina, když z pokoje vyšli oba jak Angela tak doktor.
***
"Tak copak ti je?" otázal se okamžitě s obavami v hlase. Ona pouze zavrtěla hlavou a naznačila doktorovi ať mlčí a nic neříká. Vyřeší si to sama. Musí to nějak zvládnout. Zatím má ale ještě čas.
"Jen nevolnost, musím jen pár dní být v klidu a odpočívat." Odpoví mu, ale tentokrát je to ona, kdo se vyhýbá přímému pohledu do očí.
***
Tentýž den, kdy se dozvěděla důvody své nevolnosti rozhodně odmítla, aby s ní Lotto zůstal doma a pečoval o ni. Důrazně ho požádala ať jde do práce, svým způsobem ho tam vyhnala. Hned jak zmizel ze dveří, tak se položila na postel a poddala se potlačovanému breku. Vztekem cupovala jeden z péřových polštářů a do toho vzlykala:
"Jsem taková kráva! Jak jen jsem mohla otěhotnět? Navíc s někým o kom ani nevím, jak se jmenuje? Co je tohle za hloupej vtip? To není možný! Prostě ne, ne a NE!" Uslzenýma očima spočinula na foťáku, kde si našla jen jeho fotku a hodinu jí nadávala, jaký je to idiot, dokud si nepřiznala, že největší chybu udělala ona sama. Když se opět vybrečela a peří z polštáře, který i nadále cupovala se válelo po celé místnosti, jakoby tam škubala kuřata. Začala si klást další otázky: "Co budu dělat? Co Lotto? Co můj život? Moje práce?" Pohlédne ke svému břichu a obejme ho oběma rukama. Dokonce na okamžik zauvažuje, že si to nechá vzít a bude mít po problému. Jenže od takových myšlenek ji odloučil hlas, který se rozlehl místností.
"Co se to tu stalo?" vydralo se jejímu příteli z úst, když se vrátil domů z práce. Jeho holka leží na posteli a něco mumlá a drží se za břicho jakoby se jí zvedal žaludek. Všude je rozlétané peří a dokonce několik střepů od lampičky, která stávala na nočním stolku.
"Já… já…" nedokázala ze sebe víc vymáčknout a opět propukla v pláč. Ani se nenadála a už u ní byl a utěšoval ji. Ten, jemuž nejvíc ublížila. Ten, který ji věřil a ona ho zklamala.
"Neplač…" Lehl si k ní a jemně ji hladil po vlasech, když ona k němu ležela zády.
Druhý den už brzo ráno usedla Angela za stůl v kuchyní s jedinou myšlenkou. Musí mu to prostě říct, už to v sobě nedokáže dál dusit. Musí to prostě udělat za každou cenu. Počkala až vstane a půjde se nasnídat, což vzhledem k jejímu brzkému vstávání netrvalo zrovna chvilku. Celou tu dobu přemýšlela, jak nejšetrněji mu to říct a taky ji zajímalo jak na to zareaguje.
"Dobré ráno, miláčku." Pronesl s malým zívnutím, když vešel do kuchyně a našel tam Angelu jak tam sedí a zřejmě na něj čeká. Jeho pozdrav ji to nijak neusnadňoval.
"Dobré ráno." Odpoví mu na pozdrav a rukou mu pokyne k židli naproti ní. "Musíme si promluvit."
Pronesla naprosto vážně. Kdyby to bylo jen na ní, tak by utekla někam daleko, ale teď už nejde jen o ní, ale hlavně o to nenarozené dítě, které se rozhodla si ponechat.
"Stalo se něco?" zeptá se trochu s obavami v hlase, takhle vážně a trochu odměřeně s ním snad ještě nikdy nemluvila. Musí to být opravdu vážné. Poslechne ji a posadí se. Mlčí a vyčkává, co mu chce říct.
"Jsem těhotná." Nakonec to z ní vylítne ještě rychleji, než čekala, ale prostě nevěděla jak lépe to říct. Ovšem, aby mu ujasnila důvody, tak rychleji, než stačí něco odpovědět, tak dodá: "Už čtyři týdny." Ve chvíli, kdy řekla, že je těhotná, mihl se Lottovi na tváři šťastný úsměv, který okamžitě pohasl při slovech čtyři týdny. Bylo mu jasné, že to dítě prostě nemůže být jeho.
"Čtyři týdny?" zopakoval nevěřícně po ní a ona pouze přikývla. Popadl první věc, co měl po ruce, což byl keramický hrneček a třísknul s ním o zeď. Takhle naštvaného ho ještě nezažila, proto to v ní trochu hrklo jakmile uslyšela zvuk tříštícího se skla.
"Já…" pokusí se mu nějak své počínání v Americe vysvětlit.
"Musím jít na vzduch." Víc jí neposlouchá, práskne za sebou dveřmi a zmizí kdesi venku. Vlastně se jeho chování nemůže nikdo divit. Angela vstane od stolu a uklidí střepy, které tu po něm zůstali a vrátí se do postele. Sedne si na ni a doufá, že se přece jen vrátí. Její modlitby jsou vyslyšeny až za týden.
Neodvažovala se na něj ani promluvit, pouze se mu klidila z očí. Byla ráda, že se vrátil, i když ji ubíjelo, že s ní vůbec nemluvil.
"A co na to, ten chlap?" byla první otázka, kterou ji položil od svého návratu domů. Leželi zrovna v posteli, ale ani jeden z nich nespal. Nešlo to.
"Neví o tom." Pípla spíš k sobě do polštáře, ale on to i tak zaslechl.
"Chmm…" odfrkl si a pak položil další otázku, když se ona nerozmluvila.
"Necháš si to?"
"A-ano." S touhle odpovědí se na něj konečně otočila. Chtěla vědět jak se tváří, ač jí bylo jasné, že to nebudou výrazy čirého štěstí.
"A jak chceš tuhle situaci vyřešit?"
"Já nevím…" omluvně se na něj koukla a přitom jí stékala slza po tváři. Bylo jí hrozně líto, že ho dostala do takové situace a že mu tolik ublížila. Jak jedna hloupá noc jí mohla přetočit celý život naruby?!
"Mě možná něco napadlo…" poví poraženecky, ale až s ledovým klidem. Tahle noc patřila k jedněm z nejlepších v jejím životě. Nejenže našel řešení, ale zahrnul se do něj taky a to ji těšilo. Požádal ji o ruku, hlavně kvůli dítěti, které nechtěl vidět vyrůstat bez otce, ale taky kvůli ní. Miloval ji a rozhodnul se ji to jedno klopýtnutí odpustit, pokud už se to tedy nebude opakovat. To už by ji nikdy neodpustil.
Svatba se konala narychlo a přesto byla celkem skvostná. Těhotenství taky probíhalo bez větších komplikací. Jen Angela měla občas v záchvatu emocí chuť zavolat na to číslo z papírku, který ji zanechal skutečný otec jejího očekávaného dítěte. Nikdy se však neodhodlala a čím víc to protahovala, tím těžší bylo zvednout telefon a zavolat. V koutku duše doufala, že to číslo neexistuje, nebo už není používané. Nenašla odvahu to ani zkusit.Co by mu řekla, kdyby to zvedl? Promiň, pamatuješ si na mě. To jsem já, co ti polila hlavu bourbonem a spala s tebou. Chci ti říct, že jsi otec, ale neřeš to, už jsem se vdala? Znělo ji to absolutně pitomě, takže jeho číslo nikdy nevytočila. Prožila čtyři krásné roky plné klidu a rodinného štěstí. Lotto se k narozené holčičce choval jako správný otec, i když na její vkus ji trochu moc rozmazloval, ale to je snad normální. Byla ráda, že se k ní choval jako k vlastní a ač oni vlastní neměli, nikdy na něm neviděla jedinou známku lítosti.
***
"Mami, mami…" malé děvčátko ukazovala prstíkem k jedné z velmi vysokých budov.
"To jsou mrakodrapy, zlatíčko." Odpověděla ji Angela s úsměvem. Cítila se v tomhle městě tak nesvá. Přesně tady tehdy všechno začalo. Ovšem je i dost klidná, ví že pravděpodobnost, že by ho tu znovu potkala je míň než nula.
"Páni…" vydechla holčička údivem a jak obdivovala výšku budov a snažila se dohlédnout až do posledních pater, tak nedávala pozor na cestu a do někoho vrazila, ale byla to ona, kdo skončil na zemi. Připadalo jí jakoby snad narazila do zdi.
"Promiňte." Omluvila se, protože věděla, že to byla ona, kdo do něj vrazil. Jenže to už se ozvala její mamka, která se k ní už řítila skrz dav lidí.
"Kolikrát jsem ti říkala, ať se díváš na cestu? Moc se vám omlou…" zasekla se v půlce věty, když spatřila muže do kterého narazila. Několikrát zamrkala jakoby chtěla zahnat nějaký zlý sen. Její nervozita se vystupňovala do nejvyšší možné výšky. Srdce ji začalo bušit jak splašené. Vůbec nevěděla jak se zachovat. To ze všech těch lidí, musela narazit zrovna do něj? To je jí ale ironie osudu seslaná samotným ďáblem. Má ho ignorovat, nebo ho pozdravit a bude si jí on vůbec pamatovat? Kolikrát se mu asi podobné situace tady staly?
"Mami…" otočila se za svou ne moc dobře se tvářící mamkou. Nechápala její náhlé ztuhnutí, ale byla ráda, že už přestala nadávat. Ovšem při těch slovech "mami" si ten muž chladně přeměřil ženu i děvčátko, které do něj narazilo. Cítil něco, co se mu vůbec nelíbilo a dá se říct, že skoro příčilo.
"Mami?" zopakoval po holčičce a zadíval se Angele přímo do očí. Pak si poklekl a ač byl uprostřed rušné ulice, bylo mu to jedno. Zadíval se na děvčátko, které dostalo šílenou chuť utéct, ale neudělalo to a jeho pohled se mu pokusilo opětovat.
"A kolikpak ti je?" Angela chtěla něco říct, chtěla ji zabránit v odpovědi, ale knedlík, který se jí náhle objevil v krku ji v tom absolutně zabránil. Navíc byla i překvapená, že on mluví italsky. Vážně o něm toho tolik neví.
"Budou mi čtyři…" prohlásila pyšně a před jeho skloněný obličej ukázala čtyři prstíky. S její odpovědí se muž narovnal. I když Angelin provinilý výraz mluvil za vše, pokusila se to zamluvit.
"To nic neznamená…" dostala ze sebe a donutila své tělo se trochu pohnout, aby se k dceři přiblížila.
"Maminko," začala holčička vůbec si neuvědomujíc celou tuhle napjatou situaci. "Kdy už budem u táty? Já už chci dostat svůj dárek! On mi ho slíbil dát už dneska…" Muž se ještě jednou opovržlivě kouknul na Angelu načež opět stočil zrak k její dceři. Sundal si řetízek, který měl kolem krku a rukou jí ho podával. Ovšem ona jeho ruku odstrčila, jen o pár milimetrů a rozhodně řekla:
"Já nesmím brát věci od cizích lidí." Neměla ponětí proč si za tuhle větu její mamka vysloužila tak nenávistný pohled. Vždyť jen řekla, to co ji ona sama učila.
"On není cizí. Klidně si to vezmi." Pronesla a doufala, že celá tahle situace brzo skončí.
"Vážně? Můžu? Můžu?" ještě se ujistila a až poté, co mamča přikývla, tak se otočila opět k němu.
"Mockrát vám děkuju." Napřáhla ručičku, ale on jí ho nedal do dlaní, místo toho jí ho připnul kolem krku.
"To je to nejmenší." Pronesl o něco měkčím hlasem, než hovořil k Angele.
"Táta!" vykřikla do náhlého ticha a rozběhla se k Lottovi, který právě vyšel z jedné z budov a v rukou měl jakýsi zabalený balíček. Když odešla dostatečně daleko od něj, ale dostatečně blízko k tomu chlapovi s dárkama. Udělal dva rázné kroky k stále opařeně stojící Angele.
"Ty si mě ještě pamatuješ?" položila zbytečnou otázku. Podle jeho chování hádala, že ano.
"Ano." Spíš sykl, než odpověděl. Vlastně ani nechtěl, aby je kolemjdoucí nějak slyšeli.
"Já myslela… že… se ti takové situace stávají často…" vykoktávala ze sebe a koutkem oka těkala ke své dceři a nynějšímu manželovi.
"Oh, myslela?" zopakoval ironicky. "Spletla ses! Nikdy předtím a nikdy potom se mi nic podobného nestalo. Měl jsem jiné ženy, ano. Ale tohle bylo jiné a ty to víš." Stále mluvil tím tichým hlasem a občas skoro vrčel, ale to v sobě udržel. Je přece chlap a ne žádná bábovka, co se hned sesype.
"Byla to jen jedna hloupá noc! Naplněná vášní, přitažlivostí a taky notnou dávkou alkoholu! Nic víc." Teď trochu klamala, pro ni měla větší význam, než si chtěla přiznat, ale pro svou nenarozenou dceru už tehdy chtěla stabilní zázemí. A jeho neznala a netušila jaké by to s ním bylo, naproti tomu Lotto byl pravým úkazem spolehlivého a věrného člověka. Nemilovala ho, ne, ale měla ho ráda a on se o její dceru staral mnohem líp, než by čekala.
"Je moje, nebo ne?" přešel rovnou k věci, i když odpověď už měl skoro jasnou. Její chování a strach v očích mu dost napovídal.
"A není to už teď jedno?" optala se na oplátku a pomalu se rozešla za svou dcerou.
"To tedy není! Nemám snad právo to vědět!" chytil ji za zápěstí, když se kolem něj pokusila proplout. Chytil ho dost surovým stiskem.
"Je, ale ona má svého otce…" odpověděla mu, vytrhla svou ruku a rychleji, aby ji už nechytil a doufala, že tady před tolika lidma nebude dělat scény.
"Uvidíme…" Byly jeho poslední slova, než se jí ztratil z doslechu. Ani už se neotáčela a byla ráda, že on už ji nesledoval.
***
"Mami, kdy se tatínek vrátí domů?"
"Nevrátí." Odpověděla ji snad už po sté. Jenže neměla dost síly vzít toho malého špuntíka na pohřeb, ty přece nejsou pro děti.
"A proč? Vždyť říkal, že je hned zpět! Budou Vánoce!" děvčátko prostě nechtělo uvěřit, že by tatínek jen tak bez rozloučení odešel.
"Odešel s anděli do nebe. A tam na nás čeká." Bylo velmi těžké vysvětlit malému dítěti, že se už nevrátí a už ho nikdy neuvidí. Musela se hodně držet, aby tohle těžké období vydržela. Tehdy začala se vším tím stěhováním, protože jednotvárnost a jedno místo jí ho prostě připomínalo. V koutku duše se cítila provinile a mohlo se zdát, že utíká. Bez cíle i bez návratu. Naštěstí narazila na osobu, která na tom byla stejně jako ona. Poznala Briana s jeho synem Chrisem. Byly to pouhé sympatie a souznění dvou osamělých duší, které nakonec přerostlo i v něco víc, než je jen pouhé kamarádství. Nakonec se vzali a čekal je další úkol. Seznámit jejich děti…
Jedno z nejlepších děl ze života, co jsem četla. Aby ti můj komentář nepřišel přehnaný, hned ti vysvětlím, proč.
1. Neobyčejný příběh
2. Děj skvělý (i když v některých pasážích mi to přišlo uspěchané, jako by jsi byla pohlcena příbehem...? Kdo ví :))
3. Malé tajemství, které by měla mít každá povídka (v tomhle případě jsem tím tajemstvím považovala to, kam se vlastně poděl pravý otec narozené holčičky)
Shrnu to, aby tě nenudila svým komentářem: Psaní jednorázovek nemá každý vrozený, ale tobě to rozhodně jde :)
P.S.: Napíšeš další? :D