
Ehm, je to nic moc. Jen takový malý odraz mé chmurné nálady. Kratičký příběh zbloudilé duše. Za chyby se předem omlouvám.

Proplouvám davem lidí, v místnosti lemované lavicemi a židlemi. Na parapetech také můžeme zahlédnout květiny a z oken sem proudí pár paprsků světla. Pohlédnu do leva a následně se pomalu otočím do prava.
K mým uším se dostávají dozvuky jakési pomalé hudby, kterou ani neznám. Nikdo se po mě naštěstí neotočí a nevěnuje mi ani jediný pohled. Udělám dalších pár kroků vpřed. Sevře se mi hrdlo, nemůžu mluvit a mám tíživý a nevysvětlitelný pocit viny. Zaměřím svůj zrak k ženě sedící v předních lavicí a bezděčně se rozejdu jejím směrem. Až když jsem těsně před ní si povšimnu černých šatů, které má na sobě a bílého kapesníku se zlatým ornamentem. Pláče a vůbec se nesnaží své slzy skrýt a mě to ubližuje. Píchne mě u srdce, pokaždé když ji ukápne slza do kapesníku, Stalo se jí snad něco? Je nemocná? Má alergii? Jediné důvody, které mě napadají k jejím slzám. Nepřijde mi divné, že je v černém, protože všichni tu tak jsou. Všichni mají zachmuřené výrazy. Jen možná ten chlap vzadu se zdá být šťastný.
V mžiku mě prstem pobídne, ať se jdu podívat k vyvýšenému podiu. Zmateně na něj zamrkám, je první kdo si mé přítomnosti všiml. Poslechnu jej. Zadívám se na dřevěnou truhlici, ale neodvažuji se ji otevřít. Místo toho upřu zrak na fotku ozdobenou černou stužkou. Strnu, když spatřím sama sebe. Začnu řvát a přesto se z mých úst nedostane ani hláska. Rozbrečela bych se a přidala se k ostatním, jenže to taky nemůžu. V tu chvíli mi dojde, že jsem mrtvá a ten muž je Smrt, která si mě přišla odvést na věčnost. Jenže já tam ještě nechci! Nemůžu tam jít! Tohle se přece nemohlo stát, ne mě! Já chci žít! Než se vzpamatuji stojí už při mně a vede mě pryč. S každým krokem vedoucím ze smutečního sálu, zapomínám kdo jsem, kdo jsem byla, kdo jsou ti lidé. Ztrácím vzpomínky na můj život, kamarády i rodinu a když po dlouhé době vykročím pryč za doprovodu další pohřební skladby. Jednoduše zmizím v nicotě.
K mým uším se dostávají dozvuky jakési pomalé hudby, kterou ani neznám. Nikdo se po mě naštěstí neotočí a nevěnuje mi ani jediný pohled. Udělám dalších pár kroků vpřed. Sevře se mi hrdlo, nemůžu mluvit a mám tíživý a nevysvětlitelný pocit viny. Zaměřím svůj zrak k ženě sedící v předních lavicí a bezděčně se rozejdu jejím směrem. Až když jsem těsně před ní si povšimnu černých šatů, které má na sobě a bílého kapesníku se zlatým ornamentem. Pláče a vůbec se nesnaží své slzy skrýt a mě to ubližuje. Píchne mě u srdce, pokaždé když ji ukápne slza do kapesníku, Stalo se jí snad něco? Je nemocná? Má alergii? Jediné důvody, které mě napadají k jejím slzám. Nepřijde mi divné, že je v černém, protože všichni tu tak jsou. Všichni mají zachmuřené výrazy. Jen možná ten chlap vzadu se zdá být šťastný.
V mžiku mě prstem pobídne, ať se jdu podívat k vyvýšenému podiu. Zmateně na něj zamrkám, je první kdo si mé přítomnosti všiml. Poslechnu jej. Zadívám se na dřevěnou truhlici, ale neodvažuji se ji otevřít. Místo toho upřu zrak na fotku ozdobenou černou stužkou. Strnu, když spatřím sama sebe. Začnu řvát a přesto se z mých úst nedostane ani hláska. Rozbrečela bych se a přidala se k ostatním, jenže to taky nemůžu. V tu chvíli mi dojde, že jsem mrtvá a ten muž je Smrt, která si mě přišla odvést na věčnost. Jenže já tam ještě nechci! Nemůžu tam jít! Tohle se přece nemohlo stát, ne mě! Já chci žít! Než se vzpamatuji stojí už při mně a vede mě pryč. S každým krokem vedoucím ze smutečního sálu, zapomínám kdo jsem, kdo jsem byla, kdo jsou ti lidé. Ztrácím vzpomínky na můj život, kamarády i rodinu a když po dlouhé době vykročím pryč za doprovodu další pohřební skladby. Jednoduše zmizím v nicotě.
Nic ojedinělého, nebo originálního. Já vím! Jen je to z mého pohledu... Aneb třeba svatby ve filmech taky pořád opakují skoro to samé...









Fú, ty mi čítaš myšlienky. Toto sa mi minule snívalo. Akurát som sa potom premenila do žltého kanárika :D :D :D Ale teraz k jendorázovke. Myslím, že nápad je to výborný, len by sa mi páčilo, keby to bolo trochu dlhšie. A dávala by som viac odsekov. Ale myslím, že je to výborné.