5. října 2010 v 16:49 | MarryT
|
NEVHODNÉ PRO DĚTI A MLADISTVÉ!
"Pane Blacku, vy tu pořád jste? Po tom včerejším záchvatu, už nezbývá pražádná naděje na její uzdravení. Jsou Vánoce, kdybych nemusel být tady tak bych byl s rodinou nebo přáteli, měl byste jít. Ona Vás už nevnímá."
"Prosím, nechte mě tu a neberte mi mou naději, prosím dnes ne! Dejte mi to jako vánoční dárek. Já prostě nechci ztratit aspoň tu naději, ne dnes!" Bílý plášť vlaje za postavou vzdalující se od jednoho z mnoho pokojů ve zdejší nemocnici, za sebou nechal jednomu klukovi sen, který nevidí reálný, jsou Vánoce a ty se přeci nekazí.
"Eilleen! Proč se neprobouzíš?" mluvím tiše k tělu dívky, kterou jsem donedávna ani neznal, nevšímal si jí a teď? Nekoukám, nemyslím a nepřemýšlím o nikom jiném. Chtěl bych jí položit tolik otázek, ale nyní si přeji jediné - její uzdravení. Sevřu ruku obvázanou obvazem.
O pár hodin později
"Siriusi…"
"Nech ho Jamesi! Vidíš že spí! Posadíme se támhle a dárky dáme na stůl. Snad mu zvednou aspoň trochu náladu." Dva lidé si společně sednou na starou lavičku v nemocničním pokoji a dívka si opře svou hlavu o chlapcovo rameno.
***
"Uff, rozhodla jsem se, že už nechci být…"
"Jsi si jistá, že ses rozhodla správně a jsi si jistá svým rozhodnutím?" rozlehl se zcela neznámý hlas po místnosti. Rozhlédne se po pokoji, nikde však není nikdo. Pouze nepatrně kývne hlavou.
"Dobrá, tak ať je tedy po tvém."
***
"Ale pane Moony, já vím, přesto…"
"Já jsem se právě vrátil z pohřbu mé milované ženy. Nemohu se vůbec na nic soustředit! A vy mi teď na Vánoce řeknete takové hrozivé zprávy!"
"Hrozivé zprávy?" zopakovala Lily a zvedla svou hlavu s Jamesova ramene, ten také zpozorněl. Jediný kdo byl v klidu, byl spící Sirius.
"Hrozivé? Ale v jejím stavu? To přece není potřeba!"
"Není potřeba?! JE POTŘEBA! Nevíte, co je to strach o jedinou dceru! Přece jsem Vám řekl, co mě k tomu vede! Ty lidi! Co by tomu řekli, až se to dozví? A vy tu jen tak stojíte a pindáte. Měl byste místo toho léčit moji dceru a nevzdávat se poslední naděje! Ona prostě nemůže umřít, teď ne!"
"Já jen vidím věci reálně." pronesl potichu léčitel.
"Já taky a věřím tomu, že k tomu měla nějaký důvod! Teď už možná tuším jaký!" zbytek rozhovoru se k nim již nedostal, protože oba muži se vzdálili do Léčitelovi kanceláře.
***
Po nejmíň dvou hodinách už přišli léčitel i uklidněný pan Moony a v závěsu za nimi vcházel do pokoje Brumbál. Otec se sesul na lavičku hned vedle Lily a Jamese. Zatímco Brumbál a
léčitel dál stáli mezi dveřmi a něco velmi tiše rozebírali.
***
"Dobrá, tak ať je tedy po tvém, ale nebude to jako dřív. Nebudeš si nic pamatovat, aspoň nějakou dobu. Ani kniha tajemství s tebou nebude moct komunikovat a nic ti připomínat. Chceš to i přes to podstoupit?"
"Ano."
"Dalo se to čekat. Dobrá zavři oči a snaž se uvolnit." Přesto, že neviděla kdo na ní mluví, poslechla tajemný hlas. Necítím své tělo a brnění mi jde až do konečků prstů. Všude kolem tma, ale i tak slyším neznámé hlasy. Šeptají. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Pokusím se na ně promluvit, ale nejde to.Opatrně otevřu oči, přičemž musím vynaložit velké úsilí. Neznámá místnost zdobená bílou barvou. U její postele někdo sedí. Je to možné, sedí tam školní cassanova Sirius Black?! Stočím svůj zrak na druhou stranu místnosti a tam, to prostě není možné. Mám halucinace? Je tam Lily a s ní James? Co se to tu ksakru děje a co tu chtějí? Vedle nich je můj otec. S nadějí stočím zrak ke dveřím, ale tam je pouze Brumbál a něco si šeptá s tím pánem v bílém. Kde je mamka? Normálně by tu přece seděla?
"Ma… mami…" pokusím se. Můj hlas zní jak devadesátiletá umírající babička. Co se asi mohlo stát? Sirius opatrně zvedl hlavu, stejně jako všichni ostatní se okamžitě nahrnuli k její posteli. Dlouho se tam však neohřáli, léčitel je vyhodil z místnosti a zavolal si své kolegy. Musel zjistit jak na tom pacientka je. Takové nečekané zlepšení. Zkoumali ji několik hodin. Bylo to dost nepříjemné, samé otázky, injekce. Připadalo mi, že to trvá snad pět hodin, bylo to nesnesitelné.
"Tak hotovo. Jestli chcete můžu Váš zdravotní stav říct i ostatním. Tátovi a kamarádům."
Kamarádům? Kde na to přišel? Já se přece skoro s nikým nebavím? Ale co tu teda dělali Lily a ostatní? Nakonec přikývnu a léčitel vyjde můj ortel říct ven všem těm lidem.
"Ehmm, Ehmm" odkašlal si. Všichni v čekárně okamžitě zpozorněli a věnovali mu veškerou svou pozornost.
"Tak je jí?" ozvala se Lily.
"Dá se říct, že dobře, vzhledem k tomu jaké měla vyhlídky. Pacientka se ovšem nebude po nějakou dobu moct koordinovaně pohybovat. Její svaly jsou ztuhlé, a proto bude muset používat vozík. Navíc jsme zjistili, že trpí amnesií."
"Amnesií? To si jako nic nepamatuje?"
"Ne. Dle zjištěných skutečností jsme zjistili, že si naposledy pamatuje červen tohoto roku. K tak dlouhé ztrátě paměti ji musel přimět nějaký šok, špatná zkušenost a nevíme jestli to nezpůsobila ta proklatá spona. Je totiž první člověk za několik století, který to přežil. Bude muset být v klidu a nevystavovat ji žádnému stresu, to by mohlo vést k opětovnému zhoršení stavu. Měla by se pomalu začleňovat do společnosti a pokusit se žít normální život."
"Vrátí se jí paměť někdy?"
"To prozatím nevíme. Ale je tu aspoň možnost, že se bude zase někdy normálně pohybovat, bez něčí pomoci."
ou tak tohke je hrozně napinavé, doufám že přidáš co nejdřív další část :)