4. září 2010 v 19:48 | MarryT
|
Nevhodné pro děti a mladistvé!
Mávl hůlkou a polštář skončil na druhé straně místnosti.Ell už neměla nic jiného, čím by se Malfoyovi mohla bránit.
"Nejspíš ti došla munice, co říkáš?" Ell opravdu neměla poblíž nic, čím by se Luciusovi bránila a to ji děsně štvalo. Mrskla po ním svou kšiltovkou a zařvala:
"Já to nikdy neudělám! Tak mě pusť!" Vůbec ji nevnímal a zabručel:
"Tak už se pomalu svlékáš?"
"NE!"
"A co ta kšiltovka?"
"To jsou blbý vtipy Malfoyi!" čím víc se blížil, tím víc Ella ustupovala. Rozcuchané vlasy, které ji nyní drželo jen pár spon, byly rozcuchané do všech stran.
"Měla by sis tu fotku prohlédnout lépe."
"Co tím myslíš?"
"Nejspíš si myslíš, že jsem tam byl jen na návštěvě. To je omyl. Už nejsou tam, kde myslíš. Jestli uvažuješ o tom, že mě odmítneš a pak je schováš někam, kde je nenajdu. Prostě je to blbost." Znovu popadla fotku, až teď si všimla, že je to foceno někde, kde to nikdy neviděla. Poprvé ji zaujal jen Malfoy, který stál vedle rodičů, pozadí si vůbec nevšímala.
"Kde… kde … to je… vyfocený?"
"Ach, tak už jsi si všimla. Ano, pojistil jsem se. Teď aspoň víš, že mi pán nevzal mozek. Když nebudeš poslouchat, může se jim třeba něco stát" konstatoval s falešnou starostí v hlase.
"Ty jsi takový parchant, že nad tebe není! Takovou lidskou hyenu jsem nikde neviděla, dokud jsem tě nepotkala." Vypravila ze sebe v salvách slz. Co když zabije někoho z její rodiny? Kdyby šlo jen o ní, nechá se klidně zabít, než aby něco měla s Malfoyem, ale co bude dělat teď?
"Ale, až teď jsi poznala čeho jsem schopen. No, jak se říká nemáš podceňovat protivníka. Navíc, když víš, že je smrtijed." Náhle se Lucius otočil s blesknutím očí a vrátil se zpět k posteli, kde se usadil. Nevyznala se v něm a ani nechtěla nic vědět, nic cítit, nemohla ani věřit tomu, že by byla radši kdyby na ní použil zakázanou kletbu, než ji takhle citově vydírat.
"Tak jak si se rozhodla? Budeš poslouchat nebo necháš své blízké trpět? Myslím, že Cruciatus a další zajímavé kletby bych mohl …" odmlčel se a pohlédl na ni. Stála u jedné ze zdí v očích se jí zračila bezmocnost.
"Já.. já …"
"No?!"
"Můžu mít ještě jednu otázku, než odpovím?" vzlykla.
"Jen když bude poslední, kecali jsme dneska už dost."
"Proč mě takhle nutíš ti odpovědět a místo toho jsi nepoužil nějaké kouzlo nebo lektvar?"
"Zajímavá otázka. Protože kdyby se tě někdo ptal nemůžeš se vymlouvat, že jsi byla pod vlivem lektvaru nebo kletby a při použití veritaséra už tuplem ne."
"To si myslíš, že bych to někde vykládala?"
"Kdo ví. Navíc mě to baví takhle se na tebe koukat jak zápasíš sama se sebou. Jaká je tedy tvá odpověď, smrt nebo poslušnost. Poslušnost aspoň jednou… kvůli rodině…"
"Já.. já… si vybírám tu.. tu.. poslušnost, protože ty bys to stejně udělal, i kdybych odmítla."
"Správná volba. Jelikož kdyby sis vybrala tu druhou možnost musel bych odstranit nejen je, ale i tebe a to by byla škoda. Navíc, když je to tvé poprvé, tak tu máš i růže. Jsem to ale pozorný." Ušklíbl se a nečekaně mávl hůlkou.
"Accio sponky" Ell vylétly z hlavy všechny sponky, které tam měla a vlasy se jí rozpustily.
"S rozpuštěnými ti to sluší víc a navíc nechci se nechat probodnout sponkou." Ella vykročila ze stínu vstříc ještě větší temnotě a utrpení. Co by nyní dala za výprask nebo klidně smrt, ale ona nemá jinou možnost. Jak jinak zachránit vlastní rodinou ze spárů smrtijeda? Věděla, že ať by se rozhodla jakkoli nic nebude jako dřív. Poslušnost si vybrala z jednoho prostého důvodu, protože kdyby si vybrala smrt trpěla by její rodina, takhle bude trpět jen ona sama a blízcí budou v pořádku. Přistupovala pořád blíž, až konečně usedla na postel, hned vedle Malfoye.
"Řekni mi jak to děláš?"
"Co?"
"Jak to, že jsi tak krásná, i když jsi tak smutná?" Neodpovídala mu, chtěla to mít, co možná nejrychleji za sebou. Malfoy si sundal svou košili a povalil Ell na postel. Začal ji líbat, jeho ruce šátraly kam se jim zachtělo. Ell propadla do temnoty, snažila se to nevnímat, ty odporné dotyky při kterých ji poléval chlad a polibky, které nemohla zastavit. Cítila se tak špinavá.
***
Malfoy vstal, vědom si svého vítězství. Pohlédl na osobu, ještě se trochu třesoucí, uprostřed místnosti a cítil se skvěle. Dosáhl toho po čem toužil a stálo to za víc než čekal. Dívka tam nyní ležela pokryta pouze svými dlouhými vlasy. Neměla ponětí jaká dlouhá doba uběhla, ale připadalo jí to, jako by uběhlo snad tisíc mučících let.
"Bylo to krásné. Snad už ti došlo, že vždy dostanu co chci. Poradím ti jedno, už si se mnou nikdy nezahrávej. Tak abych už šel."
"Počkej." pípla skoro neslyšně.
"Chceš ještě?" ďábelsky se mu zablesklo v očích. Ell ho však ignorovala.
"Co bude s mou rodinou?"
"Aha, tak tohle tě trápí.. No, dodržím svůj slib jako správný Malfoy, zítra už budou doma." Odpověděl a práskl za sebou dveřmi, které se tam konečně objevily. Vstala, sebrala si své oblečení z podlahy a opatrně se oblékla. Nechtěla se sama sebe moc dotýkat, štítila se.Náhle se ji zvedl žaludek a ve stejný okamžik, kdy pomyslela na záchod se tam jeden objevil a ona k němu okamžitě přiklekla. Poté začala po zemi hledat všechny sponky, které byly rozházené všude možně, to jak je Lucius odhodil. Nemohla kouzlit, proto si je ani nepřivolala kouzlem. Konečně je našla, sepla si vlasy a nasadila kšiltovku. Říkala si, že je škoda, že nemá u sebe svoje brýle a ve chvíli, kdy na ně pomyslela, objevily se na zemi brýle, stejné jaké vlastní ona. Vystoupila do tmavých zdí hradu, nevadila ji temnota ani ten chlad. Nejprve se chtěla vrátit do společenky, ale pak si to rozmyslela. Mohla by nechtěně vzbudit Lil a to nechtěla a co ten trouba Sirius? Třeba byl navštívit Rema a teď si tam vysedává, po jeho společnosti taky netoužila. Chtěla být sama. Vyšla na školní pozemky, naštěstí brána byla otevřená. Kráčela po okraji Zapovězeného lesa a v hloubi duše si přála, aby ji něco přepadlo a ona byla osvobozená od té temnoty, co ji nyní pohlcovala. Posadila se za jeden mohutný strom, nevšimla si blízko stojící Vrby Mlátičky. Když však zaslechla šramot právě od ní, zbystřila sluch. Pomyslela si: Třeba se vyřítí ven Rem, je úplněk. Trochu v to doufala, ale z kmene vyšel někdo úplně jiný. Nebyl to ani vlkodlak a ani člověk. Byl to obrovský pes. Dál tam jen tak seděla a koukala na psa ozářeného světlem z měsíce. Seděla tam a zírala na zvíře, nevěděla proč, ale nebála se ho. Pes k ní pomalu přistoupil. Ona si ho nevšímala a dál plakala skrz sluneční brýle. Schovala svůj obličej za kšilt a dál vzlykala. Ohromné zvíře si lehlo k ní a položilo hlavu na její klín. Jakoby ji chtěl uklidnit, to je zvláštní.
"Tak kdepak ses tu vzal?" ptala se pejska aniž čekala odpověď.
"Už jsem doufala, že mě sežere vlkodlak. Vím, že by z toho byl sice Remus smutný, ale po tom všem…" pes zvedl udiveně hlavu "ty mi sice nerozumíš, ale aspoň se nemusím bát, že to někde povíš." Pohladila psa po zádech a ten zavrtěl ocáskem. Dál už nic neřekla jen tam seděla a hladila zvíře po hlavě. Brečela a přemýšlela o všem, co se před chvílí stalo. Přestala hladit psa, zvedla se a chytala se odejít.
"Nemůžu tě tady hladit, ještě by ses ušpinil. Musím do…" vtom omdlela. Sirius se proměnil zpět v člověka. Zvedl Ell z trávy, vzal ji do náruče a nesl do hradu. Netušil, co se stalo a proč se jí neukázal jako Sirius, ale jen jako Čmuchal. Jenže, co se jí mohlo stát, že tak plakala?
šmankote.. takslouho semtonečetlaa teď sem se málem rozbrečela..moc hezký :)