25. února 2009 v 22:26 | MarryT @ korektura narcissablack
|
beta-red: Narcisa
Ell dál pozorovala, jak Lucius došel ke svému otci a kochal se pohledem na vyděšené mudly, kteří ani netušili, co jsou ti lidé v hábitech zač a co jim udělali. Nakonec zahlédla pár zelených záblesků a všichni členové rodiny padli z výšky snad osmi metrů mrtví, mrtví mnohem dřív než dopadli. Na jejich prázdné oči nezapomene do konce života. Proč jen musela jít zrovna tudy a proč si Smrtijedi usmysleli jít zrovna sem? Když konečně zaslechla další práskání, ulevilo se jí, ale nebyla schopna pohybu. Události dnešní noci byly přece jen hrůzné. Proč musejí být Smrtijedi tak krutí? Z jakých důvodů zabíjejí nevinné? A jak vlastně Malfoy myslel to, že si to s ní vyřídí? Vždyť si to mohl vyřídit hned a bylo po problému, ale on ne. Co ho k tomu vedlo? Hlavou jí vířilo milion otázek. Rozhodla se odejít. Lidem ani nezkoušela pomoct, věděla, že by to bylo marné, a navíc musela rychle zmizet. Bylo by velmi podezřelé, kdyby ji někdo spatřil u domu, kde se na zahrádce válelo pět mrtvých těl.
"Tak už jsi doma?" ozvalo se přívětivě z kuchyně.
"A-ano." Nechtěla maminku nějak zatěžovat, tak radši o incidentu mlčela. Jak by jí mamka mohla pomoci, když je obyčejná mudla?
"Vypadáš … Není ti dobře?" prohlédla si mamka dceru zkoumavým pohledem, který vybízel k odpovědi. "Co se ti, sakra, stalo?" Ell měla šaty celé od bláta, jak se sesula u onoho stromu. Vlasy rozčepýřené na všechny strany, ale to nebylo nic proti tomu jakou měla barvu pleti, dokonce i zeď vedle ní vypadala zářivě.
"No, myslím, že se tomu říká kocovina," vypravila ze sebe první blbost, co ji napadla. Naštěstí se s tím matka spokojila a nechala ji být. Ell si napustila vanu, lehla si na postel a pořád přemýšlela o tom, co se stalo. Doufala, že koupel jí nějak pomůže, bohužel se tak nestalo, tak se rozhodla jít spát.
"Ell, vstávej."
"Nech mě ještě spát, před chvilkou jsem usnula." Což byla pravda. Nemohla vůbec usnout, tak jen tak koukala do zdi, protože v bedně stejně nic nedávali a neměla na nic chuť, ani náladu.
"Ale musíš si jít dneska nakoupit věci do školy a nezapomeň, že já s tatínkem jedeme na ten koncert."
" Jojo, už vstávám, už vstávám." Otevřela s námahou oči, převlékla se a vyrazila. Věděla, že poslední bus do Londýna jede za 15 minut. Cesta ubíhala celkem rychle, učebnice měla již nakoupené a poskládané do tašek, a tak se rozhodla zajít si na něco sladkého. Když dojídala kousek vanilko-banánové zmrzliny, viděla osobu, která se jí poslední dobou neustále honila hlavou, Luciuse Malfoye, a evidentně nebyl sám. Šla s ním partička jeho posluhovačů ze školy. Jejich pohledy se setkaly a on zamířil k prodejně, kde seděla. Nevěděla, co má dělat. Bylo jich šest a ona jediná, začala panikařit. U okolních stolků seděla spousta lidí a ona doufala, že před nimi si Malfoy dovolovat nebude. Když ji přešli - všichni krom Luciuse bez povšimnutí - zvedla se a chtěla odejít, v tom najednou ztuhla. Nechápala, jak je to možné, to ji snad někdo očaroval?
"Kluci něco mi vypadlo, počkejte na mě vevnitř a objednejte mi to co obvykle," zavelel Lucius a nikdo z jeho partičky mu neodporoval. Přistoupil k Ell, která se nemohla hýbat, ovšem nikdo si toho nemohl všimnout. Hlavu měla totiž sklopenou a tvář jí zakrývala její oblíbená kšiltovka. Naklonil se k jejímu pravému uchu a zašeptal povýšeneckým hlasem:"Ale, ale, zase ty? Máme na sebe nějaké štěstí, co říkáš?" Věděl, že nemohla odpovědět tak pokračoval: "Se divím, žes vytáhla paty z domu." Provokativně se rozhlédl. "A dokonce sama… hmm, no, ostatně se to dalo čekat, když chodíš do toho," opovržlivě si odfrkl, "statečného Nebelvíru." Jeho hlas v ní probudil pocit čirého zoufalství. Cítila, jakoby se chlad z jeho hlasu rozséval po každičké buňce v jejím těle. "Brzy se zase potkáme," domluvil a odešel.
Zbytek dne strávila zamčená v pokoji. Proč jsem tam jen tak nehnutě stála? Proč jsem něco neudělala? Jak je možné, že mě tak snadno omráčil? Proč vždycky ztuhnu, když ho vidím? Proč se o mě najednou vůbec, tak zajímá? Všechno neuměla zodpovědět a to ji štvalo. Zítra se vrací do Bradavic a ona chodí do Nebelvíru, tak věděla, že nebude mít s Luciusem žádné společné předměty, protože on chodí o ročník výš.
"Ahoj, mami a tati, už budu muset jít," rozloučila se s rodiči vroucným obětím a zamířila mezi přepážku 9 a 10. Do vlaku jí s jejím narvaným kufrem musel pomoct nějaký student z Havraspáru. Slušně mu poděkovala a začala si hledat kupé, procházela kolem různých kupéček, Poberti si zase přisedli k Lily, ach, jak to bylo obvyklé. Procházela, až konečně našla úplně volnou lóži, to ani nečekala, sedla si do něj a dala kufr do přihrádky. Přisedla si k oknu a začala obdivovat výhled, když v tom k ní někdo vtrhl.
"Můžeme se připojit?" ozval se ledový hlas, otočila se a spatřila Luciuse a jeho dvě gorily vedle něj. Nic neříkala, ale znervózňovalo ji, že kluci zabarikádovali vchod.
"Nemusíte snad zavírat a ty závěsy, vždyť ani nebudete vědět, kdy pojede vozík s jídlem…" Ani ji nenechali domluvit a začali se smát, ale ne opravdovým smíchem, ale takovým hrozivým a výsměšným.
"No, taková starostlivost," uchechtl se a posadil se přímo proti ní, nevěděla kam se koukat a tak raději dál civěla z okna, nelíbilo se jí, že Crabbe i Goyle zůstali stát u dveří.
"Nemusíš se tolik starat o nás… Asi bys měla víc myslet na sebe."
"Na sebe? Proč?" položila otázku na kterou ani nechtěla znát odpověď. Crabbe s Goylem na ni vytáhli hůlky a mířili jí na hruď.
"Jinak mě proklejí tihle dva? Nenech se vysmát, vždyť ani ve škole jim to nemyslí. Možná omylem začarují i sami sebe." Nechápala, kde se v ní v tuhle chvíli bere odvaha vzdorovat někomu silnějšímu, v přesile a navíc to je budoucí Smrtijed. Crabbeovi uchopil pevněji hůlku s úmyslem ji použít. Malfoy však sykl.
"Jen klid, ona brzy pozná, že si s námi nesmí zahrávat." Vytáhl svou vlastní hůlku. Ona ji měla stále někde na dně kufru. Jak ji tam mohla jen tak nechat po tom všem, co se jí přihodilo? Teď stojí sama bez hůlku proti Malfoyovi a jeho nohshledům. Malfoy mávl rukou, oba jeho posluhovači ji chytili a zacpali ústa roubíkem, ani jeden z nich nemohl ještě legálně užívat kouzla. Malfoy k ní přistoupil tak blízko, že nemohla ani utéct, když se k ní začal podivně naklánět, tak instinktivně kopla nohou, kterou mohla ještě hýbat a trefa do černého, kopla ho přímo do rozkroku, v tu ránu však Lucius ztratil kontrolu a řekl:
"Zmlaťte ji tak, aby to nebylo vidět až si obleče hábit." Posluhovači radostně souhlasili a pustili se do toho. Ell v životě necítila takovou bolest a navíc se nemohla bránit. Goyle snad chodil na box, ty jeho rány do břicha opravdu bolely, ne že Crabbeovy by byly snesitelnější. Malfoy tam jen tak postával a koukal jak ji mlátí. Crabbe do nohou a rukou a Goyle si vzal na starost břicho.
"No, tak to by stačilo." Oba přestali a ona si všimla, že Lucius drží její sluneční brýle. Když k ní přistoupil sám Malfoy, chvělo se jí celé tělo jako pominuté.
"Já vždycky dostanu to, co chci," začal. "Nezapomeň, že o tom, co se tu stalo, nesmíš nikomu říct, protože snad alespoň tušíš, co by se ti mohlo stát." Chtěla namítnout, že se ho nebojí, ale přes roubík nemohla vydat ani hlásku. Otočil se k ní, dal jí pěknou pěstí do oka a nasadil jí její brýle. "Jo a tohle máš za ten kopanec, abys věděla, jak se máš propříště chovat! Jo, prokaž nějakou úctu a už si je dneska nesundávej." Vyndal jí roubík a přešel ke dveřím. Všichni tři vypadli z jejího kupé a nechali ji tam samotnou a zmlácenou. Ell se sesula na sedačku, bolelo ji celé tělo. Sice nebyly vidět žádné modřiny, ale ty se vždycky objevují až další den. Nemohla jít k Pomfreyové, ještě by vyzvídala, co se stalo, a Brumbálovi to říct taky nechtěla. Začala se převlékat do hábitu a každý dotek ji bolel, jakoby do ní bodaly nože. Konečně dojeli na nástupiště v Prasinkách a ona vystoupila. Všichni se na ni koukali jak na blázna. Není divu, kdo normální by večer nosil sluneční brýle? Sedla si do kočáru k nějakým mrzimorským dívkám a poprvé se bála, co ji v Bradavicích čeká.
***
Skvělí.. Už se těším až tu budou i další kapitoly.. Tohle je skvělá povídka..:)