
***
"Siri, co si dáš k večeři?" Vzhlédla jsem od ledničky směrem k pohovce, kde pohodlně ležel Sirius s novinami před nosem, div mu oči nevypadly z důlku. Zhnuseně otočil stránku a začetl se do něčeho výrazně zajímavějšího, protože mě naprosto nevnímal. Tiše jsem si povzdychla.
"Siri? Haló!" zvýšila jsem hlas.
"Siri? Haló!" zvýšila jsem hlas.
"Ehm… co? Jo… já nic nechci. Jdu k Jamesovi," vysvětlil.
"Aha, to tady budu zase sama," poznamenala jsem smutně. Siri odložil noviny na stolek, vstal a s úsměvem se blížil ke mně. Objal mě svýma mohutnýma rukama a pohlédl mi omluvně do tváře.
"Promiň lásko, ale v takovém stavu, jsem radši, když jsi doma. Však se brzy vrátím a vynahradím ti to, jo?"
Zase je to tady! Prý kvůli mého "stavu". Vždyť jsem těhotná, ne nevyléčitelně chorobná. Ach jo.
"To bych ráda věděla jak," opáčila jsem. Sirius se uchechtl.
"Nebudeš chtít, abych přestal," ušklíbl se.
"Běž už, než si to rozmyslím."
"Tak pa." Něžně mi povytáhl tričko a líbl mě na bříško. Lehce to zašimralo, cítila jsem, jak se děťátko ve mně zrovna pohnulo. Usmál se.
"Miluji tě," rozloučil se a než bych stačila říct famfrpál, byl pryč - s elegantností, ale i s ohromnou rychlostí se přemístil.
"Tohle dělá pořád," ulevila jsem si sama pro sebe.
Už je to rok, co se Siriusem žiju. Nastěhovala jsem se k němu hned po škole. Bylo pro mě překvapením, že přese všechno to učení stihl také zajistit byt, v navíc tak pěkné oblasti. Byt jsme si zařídili zcela podle svého, naštěstí nemám tchýni, která by mi do toho kecala. Vlastně tady nemám žádnou jinou rodinu. Polovina mojí rodiny je v Rusku a ta druhá se mnou zase nemluví. I když mě mrzí, že to se Severusem takhle dopadlo, nikdy jsem nesebrala dostatečnou odvahu za ním zajít. A ani on netrpěl mou nepřítomností. Co jsem slyšela, přidal se k Voldemortovi.
Za ten rok se událo hodně věcí. James a Lily se vzali a teď spolu mají malého Harryho (pozn.:asi jsem popletla rok, ale co), ten jakoby mu z oka vypadl, tedy kromě očí. Nebyli jediní, kdo se vzali. Hodně páru se poslední rok na škole spárovalo a teď už měly třeba děti. Nás se Siriem to teprve čekalo. Musím říct, že jsem z toho celkem nervózní. Mám strach, že se prostě něco stane, že něco tu idylku zhatí. Ale také se hrozně těším na křik malého děťátka, na jeho první slůvka, na jeho první krůčky. Nejlepší na tom je, že nebudu sama, kdo ho bude vidět vyrůstat. Bude tu se mnou můj budoucí manžel. Asi se ptáte, proč ještě nejsme svoji. Je to zkrátka proto, že jsem nechtěla svatbu uspěchat. Samozřejmě dítě by moje rozhodnutí kapku změnilo, kdybych se to dozvěděla včas. Měla jsem tolik starostí s tím bytem a ještě pořád mám, potom shánění práce a tak, že jsem si ani nevšimla, že jsem těhotná. Navíc jsem netrpěla ani ranními nevolnostmi. Vše jsem zjistila, až po prvním kopnutí. Byl to naprosto úžasný pocit. Poté už jen stačilo potvrzení léčitele. Měla jsem trochu strach, co tomu Siri řekne, ale ten zářil jako vánoční stromeček. Už je to 8. měsíc, mé břicho se zvětšilo na balón gigantických rozměrů a moje spotřeba jídla byla jako pro slona. Také únava se na mě lepí. V jednom kuse se mi chce spát, třeba jako teď. Lehla jsem si na sofu, abych si na chvilku zdřímla, co budu čekat na příchod Siriho. Přikryla jsem se dekou a zavřela oči.
***
"Aha, to tady budu zase sama," poznamenala jsem smutně. Siri odložil noviny na stolek, vstal a s úsměvem se blížil ke mně. Objal mě svýma mohutnýma rukama a pohlédl mi omluvně do tváře.
"Promiň lásko, ale v takovém stavu, jsem radši, když jsi doma. Však se brzy vrátím a vynahradím ti to, jo?"
Zase je to tady! Prý kvůli mého "stavu". Vždyť jsem těhotná, ne nevyléčitelně chorobná. Ach jo.
"To bych ráda věděla jak," opáčila jsem. Sirius se uchechtl.
"Nebudeš chtít, abych přestal," ušklíbl se.
"Běž už, než si to rozmyslím."
"Tak pa." Něžně mi povytáhl tričko a líbl mě na bříško. Lehce to zašimralo, cítila jsem, jak se děťátko ve mně zrovna pohnulo. Usmál se.
"Miluji tě," rozloučil se a než bych stačila říct famfrpál, byl pryč - s elegantností, ale i s ohromnou rychlostí se přemístil.
"Tohle dělá pořád," ulevila jsem si sama pro sebe.
Už je to rok, co se Siriusem žiju. Nastěhovala jsem se k němu hned po škole. Bylo pro mě překvapením, že přese všechno to učení stihl také zajistit byt, v navíc tak pěkné oblasti. Byt jsme si zařídili zcela podle svého, naštěstí nemám tchýni, která by mi do toho kecala. Vlastně tady nemám žádnou jinou rodinu. Polovina mojí rodiny je v Rusku a ta druhá se mnou zase nemluví. I když mě mrzí, že to se Severusem takhle dopadlo, nikdy jsem nesebrala dostatečnou odvahu za ním zajít. A ani on netrpěl mou nepřítomností. Co jsem slyšela, přidal se k Voldemortovi.
Za ten rok se událo hodně věcí. James a Lily se vzali a teď spolu mají malého Harryho (pozn.:asi jsem popletla rok, ale co), ten jakoby mu z oka vypadl, tedy kromě očí. Nebyli jediní, kdo se vzali. Hodně páru se poslední rok na škole spárovalo a teď už měly třeba děti. Nás se Siriem to teprve čekalo. Musím říct, že jsem z toho celkem nervózní. Mám strach, že se prostě něco stane, že něco tu idylku zhatí. Ale také se hrozně těším na křik malého děťátka, na jeho první slůvka, na jeho první krůčky. Nejlepší na tom je, že nebudu sama, kdo ho bude vidět vyrůstat. Bude tu se mnou můj budoucí manžel. Asi se ptáte, proč ještě nejsme svoji. Je to zkrátka proto, že jsem nechtěla svatbu uspěchat. Samozřejmě dítě by moje rozhodnutí kapku změnilo, kdybych se to dozvěděla včas. Měla jsem tolik starostí s tím bytem a ještě pořád mám, potom shánění práce a tak, že jsem si ani nevšimla, že jsem těhotná. Navíc jsem netrpěla ani ranními nevolnostmi. Vše jsem zjistila, až po prvním kopnutí. Byl to naprosto úžasný pocit. Poté už jen stačilo potvrzení léčitele. Měla jsem trochu strach, co tomu Siri řekne, ale ten zářil jako vánoční stromeček. Už je to 8. měsíc, mé břicho se zvětšilo na balón gigantických rozměrů a moje spotřeba jídla byla jako pro slona. Také únava se na mě lepí. V jednom kuse se mi chce spát, třeba jako teď. Lehla jsem si na sofu, abych si na chvilku zdřímla, co budu čekat na příchod Siriho. Přikryla jsem se dekou a zavřela oči.
***
Buch! Buch! Buch!
S leknutím jsem otevřela víčka. Chvíli mi trvalo se probrat, promnula jsem si oči a pomalu vstala. Nechala jsem rozsvíceno, a tak mě přílišná dávka světla na chvíli oslepila. Jakmile mé oči navykly prudkému světlu, podívala jsem se jen tak zběžně na hodiny, chtěla jsem vědět, jak to dneska s Jamesem protáhli.
Letmým pohledem při chůzi jsem jukla na hodiny na chodbě. Zastavila jsem se uprostřed pohybu. Bylo 4:50. Zamrkala jsem, jestli opravdu vidím dobře. 4:51. Najednou jsem měla strašlivý pocit, že se něco stalo. Tohle není normální. Kdyby byl u Jamese až tak dlouho, zůstal by u něho přece na noc a nepřišel by těsně před svítáním.
Srdce mi hlasitě bilo, když jsem šla ke dveřím.
"Siriusi?" zeptala jsem se s třesoucím se hlasem. Z opačné strany dveří se ozval nějaký pazvuk.
"Haló? Kdo je tam?" zvolala jsem vystrašeně.
"Otevři mi, tady… Severus." Nemeškala jsem, ani jsem si neověřila, jestli je to opravdu on, jak mi Sirius nakazoval. Prostě jsem rychle otevřela dveře. Stál tam, hlava skloněná, rty semknuté do tvrdé linky.
"Severusi…," vydechla jsem překvapeně. Pomalu zvedal hlavu. Podíval se na mě s očima plnýma lítostí a bolestí.
"U Merlina, co se stalo? Jen ne něco zlého!" prosila jsem ho úzkostlivě.
"Udělal jsem hroznou věc," hlas se mu zlomil. Třepaly se mu ruce a sotva se držel na nohou. Instinktivně jsem ho podepřela a pomohla mu dovnitř. Usadila jsem ho na židli v kuchyni a beze slova hned postavila na meduňkový čaj. Byl hotový za chvilku, vylila jsem vroucí vodu do hrnku a dávala si při tom dost načas. Dívala jsem se, jak se čaj luhuje. Nechtěla jsem, aby přišla ta chvíle, kdy mi sdělí strašnou zprávu. Věděla jsem, že to musí přijít, ale chtěla jsem to co nejvíc oddálit. Pořád jsem byla v nevědomosti a bylo mi relativně dobře. Bála jsem se…
"Prosím." Podala jsem mu hrnek, když už to bylo nezbytně nutné. Váhavě ho přijal a opatrně si lokl.
"Shar - " chtěl začít.
"Pozor, je to horké!" upozornila jsem ho jako malé dítě. Už jsem se posadila.
"Sharlotto, j-já… nevím, jak mám začít…," odmlčel se, "Lily a James jsou mrtví."
Zastavilo se mi srdce, před očima se mi zatmělo, nemohla jsem nasát vzduch. Ne! Omdlela jsem.
"Shar, co je ti… Sakra!" Nevnímala jsem slova, necítila jsem žádné doteky. Až potom mě probrala studená kožená sedačka.
"Ne," zasténala jsem. Do očí se mi draly slzy, ale já nemohla. Ještě jsem nevěděla všechno. Sebrala jsem všechnu sílu, abych nebrečela.
"C-co Si-rius?" zeptala jsem se rozklepaně.
"Brzy bude v Azkabanu," odpověděl jednoduše. Měla jsem pocit, že umřu.
"Néé!" vřeštěla jsem. Slzy mi tekly proudy řek. Nedokázala jsem to ovládnout. Néé! To není pravda, to je jenom noční můra! Srdce a duše se mi roztříštily na tisíc kousků. Celý život mi spadl jako domeček z karet.
"Néé!" řvala jsem tak bolestně. "Proč? Chci umřít!"
"Shar, prosím, uklidni se, ublížíš dítěti." Severus se málem rozplakal nad svou bezmocností.
"Co se stalo?!" vyštěkla jsem náhle zlostně, až se Severus zlekl.
"Harry Potter byl hrozba pro Pána, musel umřít. Bohužel Lily ho bránila, tak…" hlas se mu už podruhé zlomil. V jeho očích se zaleskly slzy.
"Hrozba?" vyjela jsem na něho. "Do prdele jaká hrozba? Je to sotva měsíční mimino! A co Sirius? Proč půjde do vězení? Tak sakra mluv!" křičela jsem na něho, jako by za všechno mohl. Musela jsem si někde vybít tu nesnesitelnou bolest a křivdu.
"Sirius vyzradil tajemství, kde se Potterovi skrývali, teď prchá."
"Cože? On by nikdy… Nikdy by je nezradil. Slyšíš? Nikdy!" Severus mlčel, něco mnohem většího než tohle ho tížilo.
"To není to nejhorší, to já vyzradil Pánovi zla věštbu, podle níž byl Harry Potter pro něho nebezpečný," všechna slova z něho bolestně vypadly. Zorničky se mi rozšířily šokem.
"Takže to ty můžeš za to, že jsou Lily s Jamesem mrtví a Sirius… Jak si mohl! Ty zrůdo!" znovu jsem dala volný průchod svým emocím. Řvala jsem, nadávala, vztekle ho bušila do hrudi, ale nic nepomáhalo. Ta bolest byla silnější než všechno. Moje nejlepší kamarádka, James, Sirius…
Sirius…To bylo to poslední, co jsem viděla před očima, než jsem znovu omdlela. Ucítila jsem ostrou bolest v podbřišku a poté už jenom černo…
***
S leknutím jsem otevřela víčka. Chvíli mi trvalo se probrat, promnula jsem si oči a pomalu vstala. Nechala jsem rozsvíceno, a tak mě přílišná dávka světla na chvíli oslepila. Jakmile mé oči navykly prudkému světlu, podívala jsem se jen tak zběžně na hodiny, chtěla jsem vědět, jak to dneska s Jamesem protáhli.
Letmým pohledem při chůzi jsem jukla na hodiny na chodbě. Zastavila jsem se uprostřed pohybu. Bylo 4:50. Zamrkala jsem, jestli opravdu vidím dobře. 4:51. Najednou jsem měla strašlivý pocit, že se něco stalo. Tohle není normální. Kdyby byl u Jamese až tak dlouho, zůstal by u něho přece na noc a nepřišel by těsně před svítáním.
Srdce mi hlasitě bilo, když jsem šla ke dveřím.
"Siriusi?" zeptala jsem se s třesoucím se hlasem. Z opačné strany dveří se ozval nějaký pazvuk.
"Haló? Kdo je tam?" zvolala jsem vystrašeně.
"Otevři mi, tady… Severus." Nemeškala jsem, ani jsem si neověřila, jestli je to opravdu on, jak mi Sirius nakazoval. Prostě jsem rychle otevřela dveře. Stál tam, hlava skloněná, rty semknuté do tvrdé linky.
"Severusi…," vydechla jsem překvapeně. Pomalu zvedal hlavu. Podíval se na mě s očima plnýma lítostí a bolestí.
"U Merlina, co se stalo? Jen ne něco zlého!" prosila jsem ho úzkostlivě.
"Udělal jsem hroznou věc," hlas se mu zlomil. Třepaly se mu ruce a sotva se držel na nohou. Instinktivně jsem ho podepřela a pomohla mu dovnitř. Usadila jsem ho na židli v kuchyni a beze slova hned postavila na meduňkový čaj. Byl hotový za chvilku, vylila jsem vroucí vodu do hrnku a dávala si při tom dost načas. Dívala jsem se, jak se čaj luhuje. Nechtěla jsem, aby přišla ta chvíle, kdy mi sdělí strašnou zprávu. Věděla jsem, že to musí přijít, ale chtěla jsem to co nejvíc oddálit. Pořád jsem byla v nevědomosti a bylo mi relativně dobře. Bála jsem se…
"Prosím." Podala jsem mu hrnek, když už to bylo nezbytně nutné. Váhavě ho přijal a opatrně si lokl.
"Shar - " chtěl začít.
"Pozor, je to horké!" upozornila jsem ho jako malé dítě. Už jsem se posadila.
"Sharlotto, j-já… nevím, jak mám začít…," odmlčel se, "Lily a James jsou mrtví."
Zastavilo se mi srdce, před očima se mi zatmělo, nemohla jsem nasát vzduch. Ne! Omdlela jsem.
"Shar, co je ti… Sakra!" Nevnímala jsem slova, necítila jsem žádné doteky. Až potom mě probrala studená kožená sedačka.
"Ne," zasténala jsem. Do očí se mi draly slzy, ale já nemohla. Ještě jsem nevěděla všechno. Sebrala jsem všechnu sílu, abych nebrečela.
"C-co Si-rius?" zeptala jsem se rozklepaně.
"Brzy bude v Azkabanu," odpověděl jednoduše. Měla jsem pocit, že umřu.
"Néé!" vřeštěla jsem. Slzy mi tekly proudy řek. Nedokázala jsem to ovládnout. Néé! To není pravda, to je jenom noční můra! Srdce a duše se mi roztříštily na tisíc kousků. Celý život mi spadl jako domeček z karet.
"Néé!" řvala jsem tak bolestně. "Proč? Chci umřít!"
"Shar, prosím, uklidni se, ublížíš dítěti." Severus se málem rozplakal nad svou bezmocností.
"Co se stalo?!" vyštěkla jsem náhle zlostně, až se Severus zlekl.
"Harry Potter byl hrozba pro Pána, musel umřít. Bohužel Lily ho bránila, tak…" hlas se mu už podruhé zlomil. V jeho očích se zaleskly slzy.
"Hrozba?" vyjela jsem na něho. "Do prdele jaká hrozba? Je to sotva měsíční mimino! A co Sirius? Proč půjde do vězení? Tak sakra mluv!" křičela jsem na něho, jako by za všechno mohl. Musela jsem si někde vybít tu nesnesitelnou bolest a křivdu.
"Sirius vyzradil tajemství, kde se Potterovi skrývali, teď prchá."
"Cože? On by nikdy… Nikdy by je nezradil. Slyšíš? Nikdy!" Severus mlčel, něco mnohem většího než tohle ho tížilo.
"To není to nejhorší, to já vyzradil Pánovi zla věštbu, podle níž byl Harry Potter pro něho nebezpečný," všechna slova z něho bolestně vypadly. Zorničky se mi rozšířily šokem.
"Takže to ty můžeš za to, že jsou Lily s Jamesem mrtví a Sirius… Jak si mohl! Ty zrůdo!" znovu jsem dala volný průchod svým emocím. Řvala jsem, nadávala, vztekle ho bušila do hrudi, ale nic nepomáhalo. Ta bolest byla silnější než všechno. Moje nejlepší kamarádka, James, Sirius…
Sirius…To bylo to poslední, co jsem viděla před očima, než jsem znovu omdlela. Ucítila jsem ostrou bolest v podbřišku a poté už jenom černo…
***
O rok později… Rusko
Sedím schoulená na koberci. S prázdným výrazem hledím do plamenů, různě kroutících se v krbu. Z krbu sálá teplo, ale i přesto cítím jenom chlad. Chlad v podobě miliónů kousků ledu, zabodávajícího se do mého srdce. I tisíce kilometrů a tisíce hodin mi nepomohou od bolesti…
"Holčičko? Je ti dobře? A kde je Sirius?" ozve se hlas ode dveří.
"Je ve vedlejším pokoji, tati," odpověděla jsem automaticky.
"Aha, zajdu pro něho, až tady nejsi tak sama." Nenamítala jsem nic. Neodpověděla jsem. Rok už skoro nemluvím, pokud nejde o přímou otázku, na kterou je lehká odpověď. Už prostě nežiji. Život pro mě nemá cenu. Ztratil ji tu noc. Tu noc, když se Sirius nevrátil domů a místo něho přišel domů Severus, aby mi řekl… Rozklepala jsem se.
Tu noc jsem také předčasně porodila. Je mi hrozně z toho, že jsem nedokázala ovládnout vztek, mohla jsem tomu malému tvorečkovi ublížit. Naštěstí se narodil v pořádku. Dával mi aspoň poslední naději na přežití. To jen kvůli němu jsem neskočila někam pod vlak. Ztratil už jednoho z rodičů, nemohla jsem být sobecká a připravit ho i o matku. Jen kvůli něho se snažím usmívat, jen kvůli něho aspoň na chvíli žiji. Jen on je teď můj život…
Uslyšela jsem těžké našlapování táty, jak jde po chodbě. Také veselé žvatlání Siriuska. Když se mě v porodnici zeptali, jaké mu chci dát jméno, bylo to jasné, ani jsem nad tím nepřemýšlela.
Táta už stál ve dveřích a pomalu sundal malého Siriuse na zem. Ten trochu zavrávoral, ale potom si udržel rovnováhu a kolébavou chůzí ke mně přišel. Celý se usmíval, byl tak roztomilý a hezoučký. Vždy, když ho vidím, mi na tváři vyrazí úsměv. Jeho očička zářila štěstím, byly směsicí mých a Siriusových očí. Bouřkově černé, řekla bych. Byla jsem ráda, že nemá oči úplně jako Sirius, nevím, jestli bych se do nich dokázala dívat. Když si představím, že je Sirius v nejhorší věznici odsouzen za něco, co neudělal. Každým dnem se z něho stává větší a větší troska…
"Mama," zažvatlal Siriusek a uculil se. Usmála jsem se a pevně ho přitulila k sobě. Slyšela jsem, jak jeho malé srdíčko tluče. Objala jsem ho silněji a hladila ho po vláscích. Zavřela jsem oči a snila. Jednou budeme všichni spolu a šťastni, i kdyby to byl krátký okamžik. Jednou ho spatřím, obejmu ho, vášnivě políbím, zavedu ho domů. Jednou…
Sedím schoulená na koberci. S prázdným výrazem hledím do plamenů, různě kroutících se v krbu. Z krbu sálá teplo, ale i přesto cítím jenom chlad. Chlad v podobě miliónů kousků ledu, zabodávajícího se do mého srdce. I tisíce kilometrů a tisíce hodin mi nepomohou od bolesti…
"Holčičko? Je ti dobře? A kde je Sirius?" ozve se hlas ode dveří.
"Je ve vedlejším pokoji, tati," odpověděla jsem automaticky.
"Aha, zajdu pro něho, až tady nejsi tak sama." Nenamítala jsem nic. Neodpověděla jsem. Rok už skoro nemluvím, pokud nejde o přímou otázku, na kterou je lehká odpověď. Už prostě nežiji. Život pro mě nemá cenu. Ztratil ji tu noc. Tu noc, když se Sirius nevrátil domů a místo něho přišel domů Severus, aby mi řekl… Rozklepala jsem se.
Tu noc jsem také předčasně porodila. Je mi hrozně z toho, že jsem nedokázala ovládnout vztek, mohla jsem tomu malému tvorečkovi ublížit. Naštěstí se narodil v pořádku. Dával mi aspoň poslední naději na přežití. To jen kvůli němu jsem neskočila někam pod vlak. Ztratil už jednoho z rodičů, nemohla jsem být sobecká a připravit ho i o matku. Jen kvůli něho se snažím usmívat, jen kvůli něho aspoň na chvíli žiji. Jen on je teď můj život…
Uslyšela jsem těžké našlapování táty, jak jde po chodbě. Také veselé žvatlání Siriuska. Když se mě v porodnici zeptali, jaké mu chci dát jméno, bylo to jasné, ani jsem nad tím nepřemýšlela.
Táta už stál ve dveřích a pomalu sundal malého Siriuse na zem. Ten trochu zavrávoral, ale potom si udržel rovnováhu a kolébavou chůzí ke mně přišel. Celý se usmíval, byl tak roztomilý a hezoučký. Vždy, když ho vidím, mi na tváři vyrazí úsměv. Jeho očička zářila štěstím, byly směsicí mých a Siriusových očí. Bouřkově černé, řekla bych. Byla jsem ráda, že nemá oči úplně jako Sirius, nevím, jestli bych se do nich dokázala dívat. Když si představím, že je Sirius v nejhorší věznici odsouzen za něco, co neudělal. Každým dnem se z něho stává větší a větší troska…
"Mama," zažvatlal Siriusek a uculil se. Usmála jsem se a pevně ho přitulila k sobě. Slyšela jsem, jak jeho malé srdíčko tluče. Objala jsem ho silněji a hladila ho po vláscích. Zavřela jsem oči a snila. Jednou budeme všichni spolu a šťastni, i kdyby to byl krátký okamžik. Jednou ho spatřím, obejmu ho, vášnivě políbím, zavedu ho domů. Jednou…









omg ja sa rozreveeeeeeem