
Slamáček mi poslal další kapitolku, proto ji tu máte.
***
Po úžasně stráveném večeru a také noci bylo ráno opravdu krásné. Probuzení v Siriusovi obětí bylo krásné.Bylo poměrně brzy ráno,protože slunce se teprve chystalo na dlouhou cestu po obloze. Přemýšlela jsem o tom co se stalo. Bylo to správné? Proč ty obavy? Přece ho miluji a on mne,nebo,ne? Pořád něco mou lásku podrývá. Nejspíš je to strach z toho,že Sirius je tak nechvalně známý Cassanova. Strach z toho, že to jednoho dne skončí. Strach z toho, že jednou zajdu za roh a on tam nebude sám. Ano,může se to stát, ale neděje se to teď a tak budu žít každým okamžikem. Budu si užívat Siriusovi objetí a jeho polibky, budu žít okamžikem a ne budoucností.
Ani jsem si nevšimla, že se Sirius probral, uvědomila jsem si to až mě políbil do vlasů a pozdravil mne.
"Dobré ráno,broučku."
"Dobré."
"Tak jak jsi se vyspala?"
"No nespala jsem moc,ale i tak krásně." Zářivě jsem se na něj usmála a políbila ho.
"Myslím,že by jsme se měli vrátit na hrad."
"Ale to si vyžaduje odměnu." v očích mu plápolaly jiskřičky a vzápětí mě políbil.
……
Před dívčími pokoji se rozloučili. Vydala jsem se do pokoje a doufala jsem, že holky budou spát. Spaly,ale kde? Všechny spaly u mě v posteli. Vydala jsem se ke dveřím koupelny a kupodivu se nic nestalo.
Shodila jsem ze sebe oblečení a vklouzla pod sprchu. Ve sprše jsem strávila několik desítek minut. Osušila jsem se a oblékla se do mudlovského oblečení. Byla neděle, a tak jsem si nemusela brát hábit. Učesala jsem si vlasy do culíku a jemně se nalíčila. Jelikož jsem byla hotová vydala jsem se do pokoje.
"A jej." Uklouzlo mi. Na mé posteli se totiž objevili známky života. Holky už seděly na posteli a nevypadaly zrovna přívětivě. Spíš jako bohyně pomsty.
"Má cenu utíkat?" Zeptala jsem se jich.
"Ne tak to nemá a teď si něco poslechneš. Můžeš mi říct, kde jsi byla celou noc?! Víš jaký jsme o tebe měly strach?! Mohly jsme si tady ukousat nehty hrůzou a ty si ještě děláš srandu?!"
"Lily pokud mě zabiješ, tak se nic nedozvíš."
"A co bych se asi tak měla dozvědět?!" vyváděla Lil.
"No, třeba to jak jsem strávila noc se Siriusem?" Zeptala jsem se jich a uculila se na ně.
"Cože?!" vykřikly všechny.
"To jako myslíš vážně?" Zeptala se Alis.
"Ehm jo."
"A to je všechno co nám k tomu řekneš? My chceme všechno. Co? Jak? Kdy? Kde? Prostě všechno."
"Víte, že jste strašný drbny?"
"Jo," zjevně už se jim zlepšila nálada.
"No tak dobře. Já vám to tedy povím." Vypověděla jsem jim všechno.Teda všechno ne, něco jsem si nechala pro sebe. Nemusejí znát detaily.
"No, tak to je teda něco." Promluvila Lil po tom, co se vzpamatovala.
"Já vím."
"A myslíš to všechno vážně?"
"Alis a proč bych vám měla lhát?"
"No jo promiň. Jen je takové až neuvěřitelné."
"No tak to tedy je."
"Nepůjdeme na snídani?"
"Ale jo," první slova An po vyprávění.
Vydaly jsme se tedy do Velké síně. Když jsme tam došli vydaly jsme se tak do poloviny stolu a posadily se. Pustily jsme se s chutí do jídla. Také jsem po očku zahlédla, jak k nám míří parta záškodníků. Původně jsem seděla vedle Lily, ale teď se mezi nás vecpal Sirius a vedle Lil si sedl James. Sirius mě pozdravil a políbil mě do vlasů. Jak jsem si všimla, tak se James řídil stejně jako Sirius, ale jeho obětí byla Lily. Očekávala jsem, že mu Lily jednu ubalí, ale ono nic, jen se začervenala a to bylo všechno. Jamese to poněkud překvapilo, a tak se poněkud zhypnotizován pustil do jídla. Jen jsem se nad tím ušklíbla a přešla jsem to.
Celý den jsme strávili venku. Nastala velká sněhová bitva mezi námi a Poberty. Když ty zrádkyně zjistili, že prohráváme, tak se přidali na stranu kluků. Všech nás osm,tedy vlastně šest (Petrovi ani Alis se nechtělo) se vydalo na oběd.
Ve Velké síni už skoro nikdo až na pár opozdilců a taky tam byli nějací učitelé. Mezi nimi byl i Brumbál, který nám zamával, byli jsme totiž jediní kdo se dnes vydal do zasněžené krajiny venku. Zbytek osazenstva hradu zůstal v teplých zdích svých kolejních místností anebo v knihovně.
Překvapilo nás jak nám venku vyhládlo. Rychle jsme do sebe naházeli oběd a opět se vydali ven.
Vypadalo to, že se na nás kluci domluvili. Sirius se na mě vrhnul a snažil se mě až po krk zahrabat do sněhu. Lil a An na tom byli stejně, ale Lil se ujal James a An Remus.
Večer jsme se vydali do nebelvírské věže. Byli jsme promrzlí na kost, ale byli jsme šťastní.
……….
Uběhlo několik měsíců a bylo pár dní před maškarním plesem a já stále neměla svůj kostým. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít a přemýšlet. Moc mi to nepomohlo, proto jsem se vydala směr nebelvírská věž. Zbývalo mi posledních pár schodů , když mi podklouzla noha a já se zřítila ze schodů. Připadalo mi, že jsou nekonečné. Při dopadu se mi zatmělo před očima a kolem mě se rozprostřela temnota.
……
Probudila jsem se a všude kolem bylo bílo. Ne, neležela jsem ve sněhu, ale na ošetřovně.
"Slečno Whitová, tak už jste se nám probrala? Prospala jste nám celý den."
"A jak jsem na tom, Madam?"
"Jste zcela v pořádku, slečno."
"A proč jsem tedy tak dlouho spala?"
"Drahoušku, musím vám něco oznámit. Jste těhotná."
"To jako, že čekám dítě?"
"Ne tak docela. Vy čekáte děti. Přesněji řečeno dvojčata."
"Pane bože, to je, ale to je…."
"Nechcete lektvar na uklidnění?"
"Ne. Já jen. Je to překvapující. Prostě jsem to nečekala. Madam ví to někdo?"
"Ne, nikdo jen pan ředitel."
"Jistě to chápu. To byla jistě vaše povinnost. Myslela jsem spíše mé přátele."
"Ne, ti to nevědí. Není v mé pravomocí sdělit něčí zdravotní stav."
"Tak to jsem ráda."
"Ještě Vám musím oznámit, že se za Vámi staví pan ředitel a teď…"
"Madam už se Mari vzbudila?"
"Ano pane Blacku, ale potřebuje klid."
"Já budu jako andílek. Slibuju. " Hodil na ní psí oči.
"No tak dobře, ale jen na chvíli."
"Jsi v pořádku? Co ti bylo?" vyzvídal hned. Mám a nebo nemám mu to říct? Má na to přece právo. Budou to i jeho děti. Co když je nebude chtít? Vychovám je sama. Má na to právo a tak mu to řeknu.
"Víš Siriusi. Já jsem nebyla nemocná a ani nejsem. Musím ti sdělit něco co nám, nebo mě změní život. Ukončí to dětská léta a přijde na řadu dospělost a zodpovědnost. Už nebudu sama. Nikdy. Vždy u mě budou oni." zhluboka se nadechla "Siriusi, já jsem těhotná."
"Jako mimino?Takový to co brečí, blinká a tak?"
"Siriusi nemusíš se o něj starat, já to zvládnu sama. Nepotřebuji tebe ani nikoho jiného. Jestli ty děti nechceš jen řekni a já už do tvého života nevkročím." vyjeveně se na mě koukal.
"Moment, moment říkala si děti?"
"Ano je to tak,čekám dvojčata." mlčel a jen se na mě koukal.
O čem asi přemýšlí. Já mam takový strach, ale vlastně jsem tak nějak tušila, že nás nebude chtít.
"No to je báječný. Já budu táta." začal křičet a vrhl se ke mně.Tak tohle mě naprosto vyvedlo z míry. To jsem nečekala.
"Já mám takovou radost. Já budu Táta." zvedl se z mojí postele a začal tancovat po ošetřovně a zpíval si.
"Já budu táta. Já budu táta. Dva prcky budem mít. Já mam takovou radost." tak tohle si tam prozpěvoval pořád dokola. Všimla jsem si, že u dveří postává Brumbál a zjevně se dobře baví.
"Dobrý den, pane profesore." pozdravila jsem a doufala, že Sirius blbnout přestane, když je tady Brumbál. Samozřejmě nepřestal a jak jinak než že by se vrhnul na Brumbála.
"Pane profesore, já budu táta, ale vy už to jistě víte,ale já Vám to musel říct." myslela jsem, že se začnu naplno smát. Tak takovouhle reakci jsem opravdu nečekala a nikdo jiný asi taky ne. Brumbál se usmívala poplácal Siriuse po zádech.
"Tak to gratuluji, pane Blacku. Mohl by jste nás nechat o samotě? Potřebuji si se slečnou promluvit." tak trochu Siriuse zdvořile vyhodil, ale to nevadí stejně sem unavená.
"Ale jistě. Dávej na sebe pozor Mari." políbil mě do vlasů a vydal se k odchodu.
"Jak vidím, tak je budoucí otec velice šťastný, ale jde o to zda dítě chcete i vy?" myslím, že to byla otázka jen tak z povinnosti. Musel vědět, že ano, protože viděl, že jsem stejně šťastná jako Sirius.
"Ano, pane profesore, dítě si nechám."
"Přesně tuhle reakci jsem čekal." usmál se na mě.
"Pane profesore, mám takovou otázku."
"Jen se ptejte, slečno."
"Mohu dostudovat v Bradavicích?" měla jsem strach,aby mi to bylo povoleno. Přece jenom jsem těhotná.
"Slečno, přeci nepřipravím Bradavice o tak inteligentní studentu." kdybych mohla tak mu skočím kolem krku.
"Děkuji, pane profesore."
"Myslím, že teď by jste měla odpočívat. Jinak dostaneme oba dva."
"Ano to jistě." koukla jsem ke dveřím,kde sídlila madam.
"Tak se mějte slečno Whitová."
"Děkuji a naschle, pane řediteli."
"Nemáte za co." usmál se na mě a vydal se pryč.
Rozhodla jsem se, že půjdu opravdu odpočívat. Šla jsem za Madam a vyžádala jsem si lektvar na spaní.









Dneska to je už druhý blog který mě přímo šokoval desingem..:D fakt pěknej připomnělo mi to mojí povídku..:D moc pěkná kapitolka...