*** POUZE ČÁST KAPITOLY ***
Byla to děsná bolest. Takovou Marťa ještě nikdy nezažila. Bylo to jakoby jí bodali do těla nože. Malfoy se jen tiše usmíval a užíval si toho pohledu na ni. Byla tak bezmocná a svíjela s v křečích bolesti. Marťa myslela, že asi umře. Cítila se tak strašně. Modlila se, aby tohle mučení skončilo. Tak moc Malfoe nenáviděla, ale co teď mohla dělat? Minuty se rychle vlekly a Malfoy nepovolovat. Naopak jako by jeho síla stále jenom sílila.
,,Už máš dost?" zeptal se jí posměšně a přejel očima její tělo svírající se v křečích. ,,Doufám, že se teď už poučila a tohle už nikdy nezopakuješ jinak…" nedokončil větu a jen přidal další sílu, kterou Marťa myslela, že už nevydrží. Marťa jen slabě zakňučela na souhlas. Na nic jiného se nezmohla.
,,Dobře. Ale pamatuj, já jsem všude," sykl a odkráčel z knihovny.
Marťa ještě hodnou chvíli ležela na zemi a vzpamatovávala se, když v tom přišla Káťa.
,,Marťo, jsi tu?" zeptala se Káťa a rozhlížela se kolem. Když uviděla Marťu ležet na zemi, strašně se lekla.
,,Marťo, proboha, co se ti stalo? Kdo ti co udělal?" přiběhla k ní Káťa a pomohla jí si sednout zpátky do křesla. ,,No tak mluv prosím," snažila se z ní něco dostat Káťa.
,,Ne, to je dobré. Jenom se mi trochu zatočila hlava když jsem odcházela," zapřela Marťa pravou skutečnost. Nechtěla, aby to Káťa věděla. Také nechtěla Káťu dostat do nebezpečí. Ještě by jí Malfoy něco také udělal a to Marťa nechtěla a nemohla připustit. Kaťa se na ni dívala podezřele:
,,To určitě ně. Vždyť se celá třeseš," starala se. Nechtěla uvěřit, že to byla jen chvilková nevolnost.
Ale Marťa se ji snažila přesvědčit: ,,Opravdu Kaťo. Co jiného by se mi mělo stát? Neboj to bude dobré. Jenom se mi prostě udělalo trochu zle, ale teď už je to dobré."
,,No tak dobře. Budu ti věřit a příště mě prosím už takhle nevystraš jo? Měla bys ale zajít na ošetřovnu. Tam by věděli co…" Marťa nenechala Káťu domluvit: ,,Ne, to je dobré a prosím nikomu o tom neříkej. Nechci aby se všichni o mě starali."
,,No dobře. Co mám s tebou dělat. Běž si ale aspoň na chvíli lehnout. Máš přece ještě čas. Je teprve kolem páté a to doučování s Hermionou máš až o sedmi. Nebo snad ne?" radila jí Káťa a docela se o ni bála. Nechtěla uvěřit, že to byla jen chvilková nevolnost.
,,Fajn, půjde se chvíli ještě natáhnout," slíbila jí Marťa nakonec, ale přesto věděla, že neusne. Nechtěla ale dál dávat možnost Káti na otázky a tak se pomalu zvedla. Trochu se jí ještě třepaly nohy. Nechtěla znovu vystrašit Káťu tak se to snažila nějak skrýt. Vzala si ze země knihu a ostatní věci a vydala se do ložnice.
Po cestě se na ni všichni dívali s udivením. Není divu, měla pokrčený hábit, její pleť byla bílá jako stěna a vlasy měla rozcuchané. Marťa se snažila toho nevšímat a rychle zamířila do ložnice. Když přišla do ložnice byla ráda, že tam nikdo není. Sundala si hábit a zachumlala se do postele. Na chvíli zavřela oči, ale hned je zase otevřela. Nemohla je nechat zavřené. Vždy když se o to jen pokusila, tak uviděla Malofoův obličej, který se na ni výhružně směje.
Takhle strávila celou dobu svého odpočinku. Snažila se na to nemyslet i když to šlo jen těžce. Přemýšlela, co asi teď dělají doma rodiče a o Bradavicích, o studentech, o Ronovi.
Před sedmou Marťa vstala a začala se chystat na doučování. Už jí bylo mnohem lépe. Ztracené síly se jí znovu vrátily. Byla ráda, že poslechla Káťu a šla si lehnout. Dokonce se jí o trochu zlepšila nálada. Oblékla si hábit, vzala si ještě nějaké psací pomůcky, kdyby byla potřeba si něco poznamenat a vydala se do společenské místnosti. Když tam dorazila, ještě tam Hermiona nebyla. Rozhodla se, že tam nebude jen tak postávat a šla si sednou do křesla k oknu. Venku už se pomalu stmívalo.
,,Už se docela brzy stmívá," uvědomila si Marťa a zahleděla se z okna. Pozorovala studenty, jak řádí na pozemcích. Sledovala, jak se nějací malí studenti, odhadovala, že jsou teprve v prvním ročníku, přou o něco, co Marťa na takovou dálku neviděla. Bylo to docela směšné. Marti sem tam ucukl koutek úsměvem. Při tom pozorování okolí se docela zapomněla. Byla do něj silně zabraná a tak si nevšimla ani příchodu Hermiony. Až když do ní Hermiona šťouchla se probrala ze zamyšlení.
,,Jé, ahoj Hermiono, ani jsem si nevšimla, že jste už přišly," dořekla a sjela pohledem Rona s Harrym. Myslela si, že to bude doučování jen s Hermionou, tak když tam spatřila i Rona s Harrym trochu ji to rozhodilo. ,,Ahoj Harry a nazdar Rone," dodala rychle a vrátila se pohledem znovu k Hermioně.
,,Ahoj, co jsi to tam tak vášnivě pozorovala?" pozdravila ji Hermiona a hned se začala vyptávat. To byla celá Hermiona, zvědavá až za hrob.
,,Nic," odpověděla Maťa a podívala se z okna, když v tom uviděla, jak ji z pozemků pozoruje Malfoy. Jak ho Marťa spatřila, tak se zděsila a otočila se zase rychle na ně.
,,Bože, on mě taky nemůže aspoň na chvíli nechat napokoji,"postěžovala si pro sebe Marťa a tiše si vzdychla.
,,Cos tam proboha viděla?" zajímal se už také Ron, protože Marťa byla v obličeji úplně bledá.
,,Tváříš se, jakoby jsi tam viděla ducha," podivil se Ron a hned se šel podívat z okna, ale nikoho už nespatřil. Malfoy byl pryč. ,,Vždyť tam nikdo není," řekl zklamaně Ron. Myslel si, že tam něco zvláštního spatří, ale ono nic.
Hermiona viděla, jak je Marťa nervózní. Lámala si hlavu nad tím, co tam asi spatřila, ale nechtěla se jí vyptávat. Nic ji nenapadalo. Snažila se tedy odvést řeč.
,,Tak půjdeme na to," zavelela Hermiona a vrhla na Rona pohled, aby se na nic už nevyptával.
Všichni čtyři se posadili k velkému stolu u krbu a Hermiona začala vytahovat své učebnice. Marťa si také vytáhla své poznámky a divila se, proč Harry s Ronem si nic nepřinesli.









mco pěkný