
Přicházela k nim Hermiona společně s Harrym a Ronem. Marťa vůbec neměla ponětí co po ní chtějí. Neville se na ni podíval a usmál se. V jeho pohledu se skrývala útěcha. Vydal se k nim a už z dálky je zdravil.
,,Ahoj,"pozdravil a usmál se na ně.
,,Ahoj Neville," řekli zároveň.
,,Ahoj Marťo," pozdravila ji Hermiona.
Neville se podivil tomu, že už ji znají. Zrovna jim ji chtěl představit. ,,Tak vy už se znáte?" Přejel pohledem z Marti na Hermionu.
,,Ahoj," pozdravila ji také Marťa nesměle. ,,Jo známe, už jsme se jednou potkali," vysvětlila to Marťa Nevillovi.
,,Aha, tak to jo," odpověděl Nevill a dál už se na nic neptal. Nastala chvíle ticha. Marťa se cítila trapně a nevěděla co má říct. Nakonec ticho prolomila Hermiona.
,,Chtěla sem se tě na něco zeptat," začala. ,,Víš jak tě dneska Snape zkoušel?"
Marti to bylo hned jasné.
,,Aha tak vy se mi chcete taky vysmát, jak jsem blbá?" povzdychla si Marťa a chtěla odejít.
Ron ji ale zadržel: ,,Ale né, počkej chvilku, tohle si o tobě nemyslíme. Snape je debil."
Marťa se na něj podívala skeněnýma očima. Bylo jí to strašně líto. Všechno zkazila už na začátku. A teď si o ní ještě budou myslet, že je pitomá.
,,My jsme ti chtěli jenom nabídnout pomoct s učením. Doučovat tě a vysvětlit ti to čemu nebudeš rozumět," usmála se na ni Hermiona.
Marťi spadl kámen ze srdce. Moc ji potěšilo, že jí chtějí pomoct.
,,Jejda, promiňte, já jsem myslela…" sklopila oči a cítila se provinile.
,,Ne to je v pořádku," uklidnila ji Hermiona. ,,Jestli by se ti to hodilo tak by jsme se mohli sejít zítra tak kolem sedmé večer v Nebelvírské společenské místnosti a tam bych tě mohla začít doučovat," navrhla jí Hermiona a Harry s Ronem, také s Nevillem jenom přikyvovali a čekali, co odpoví.
Marťa chvíli přemýšlela, jestli si z ní třeba nedělají srandu, ale jejich pohled ji ujistil, že ne.
,,Jo, to by šlo. Moc děkuji, to je od vás strašně milé. Opravdu moc děkuji a budu se snažit," řekla a štěstím je chtěla obejmout. V poslední chvíli se zarazila. Co by si o ní pomysleli? Věnovala jim jenom rozzářený úsměv plný radosti.
,,Tak dobře domluveno," ujistila ji v tom Hermiona. ,,My už ale musíme jít. Čeká na nás Hagrid. Tak se zatím měj." Rozloučili se s ní a vydali se za Hagridem.
Marťa byla štěstím bez sebe. Už si vůbec nelámala hlavou nad tím co se stalo v hodině. Myslela jen na zítřek a už se těšila až je zase potká a také, že se něco nového naučí. Radost z ní jen vyzařovala a Neville byl moc rád, že už je zase tak jako vždy.
,,No vidíš. A teď když tě bude Hermiona doučovat, tak budeš profík v lektvarech," usmál se.
,,Ale jdi ty brepto. Radši pojďme na oběd nebo nám všechno sní," navrhla Marťa a vydali se na oběd.
***
Odpolední hodiny uběhly rychle. Marťa si poprvé vyzkoušela jaké to je být v na hodině obrany proti černé magii. Na tuhle hodinu se moc těšila. Měla ji z všech nejradši. A také jí to šlo. Na tohle měla určitě nadání. Cítila to. Profesor Moody se jí také líbil. Byl to správný učitel. Už na první pohled vypadal spravedlivě a nebojácně. Ale byla také ráda, že, po všech hodinách měla konečně zase volno. Mohla si odpočinout. Na první den se toho událo opravdu hodně.
Marťa šla do společenské místnosti. Chtěla si prolistovat učebnice a jenom tak zběžně se podívat co budou brát. Moc ji to zajímalo. Ale nedostala se k tomu. Když totiž vcházela do dveří společenské místnosti, hned na ni mávala Káťa, ať jde za ní.
,,Nazdárek," řekla Káťa a nabídla jí místo vedle sebe.
,,No ahoj. Co tu děláš? Neměla jsi mít ještě jednu hodinu?" zajímala se Marťa.
,,Jo měla, ale profesorka McGonagalová nemohla přijít. Měla nějaké zařizování, tak nám hodina odpadla," vysvětlila jí. ,,A co ty? Jaký byl Snape?" vyzvídala.
,,No ani se neptej. Byla to hrůza. Udělal ze mě absolutního idiota," postěžovala si Marťa a svalila se na gauč.
,,Jo tak to on umí velmi dobře. Nic si z toho nedělej on si chce jen vytvořit autoritu a tak. Musí přece být ten nejlepší na světě," řekla ironicky Káťa a snažila se při tom napodobit jeho hlas.
Tomu se musela Marťa zasmát. Káťa byla opravdu kvítko. Ze všeho si dělala legraci, ale dokázala hodně potěšit. Marťi vždy moc připomněla její domov. Její taťka je taky takový komik. Trochu se jí sevřelo srdce, když pomyslela na rodiče.
,,Co je ti?" zeptala se Káťa protože si všimla jejího nepřítomného pohledu.
,,Nic, jenom jsem se tak zamyslela."
Najednou Marťa dostala super nápad. No že ji to nenapadlo už dřív. Vždycky se chtěla proletět na koštěti. To byl její sen a teď si ho může splnit.
,,Káťo?"
,,Co?" zeptala se jí Káťa a odložila knížku, ve které listovala.
,,Nechtěla by sis jít na chvíli zalétat na koštěti na famfrpálovém hřišti?" zeptala se jí se zájmem Marťa.
,,Co? Na koštěti? Ne to ne. Na něj mě nedostaneš."
Marťa se podivila a nevěděla proč nechce jít.
,,Proč? Pojď. Já bych si to chtěla zkusit. Prosím," snažila se ji přemluvit Marťa, ale nebylo to nic platné. I když se jí vyptávala proč nechceš jít, tak jí to Káťa neřekla. Marťa se ale nedala odradit a rozhodla se, že tam půjde sama.
,,Tak dobře když nechceš, tak nechceš," pokrčila rameny a vstala. ,,Já jdu. Uvidíme se u večeře." Po cestě se Marťa ještě otočila a zeptala se ještě Káti: ,,Košťata jsou v přístřešku u hřiště že?"
Káťa jen přikývla. Jak ona to všechno může vědět, pomyslela si. Než se jí ale na to stihla zeptat, byla Marťa ta tam.
***
Marťa našla přístřešek docela brzo. Bylo to malé stavení. Krčilo se vedle tribun a vypadalo docela staře. Dveře byly nebyly zamklé. Marťa vzala za kliku. Klika byla trochu rezavá a vrzala. Z venku vypadal docela strašidelně. Když Marť vešla do přístřešku, prostor uvnitř vypadal úplně jinak. Byl celý krásně vymalovaný. Nikde žádné stopy po tom, že by to bylo staré stavení. Tomu se Marťa úplně podivila. Vzadu u stěny bylo poskládáno asi 10 košťat. Marťa k nim přišla. Prohlížela si je. Dřevo, z kterého byly vyrobené, ještě nikdy neviděla. Jedno koště jí padlo do oka. Hned věděla, že si tohle musí vzít. Nějak ji přitahovalo. Vzala ho do ruky. Bylo lehoučké jako pírko. Marťa se už nemohla dočkat až na něj nasedne.
Na hřišti moc lidí nebylo. Jenom dva lidé, které Marťa neznala, opodál létali také na koštěti, ale ti si ji vůbec nevšimli. A to Marťi vůbec nevadilo. Naopak byla ráda. Aspoň se jí nikdo nebude smát, kdyby jí to nešlo. Nasedla na koště.
A je to tu, pomyslela si když začala pomalu vzlétat od země. Trochu se bála, ale také to byl krásný pocit. Trochu se nahnula dopředu a koště se rozletělo.
To je nádhera…
Vlasy jí vlály kolem tváře. Vítr se jí otíral o obličej a celé tělo. Moc se jí to líbilo. Rychle přišla na to, jak se koště ovládá. Bylo to docela jednoduché. Létala sem a tam. Ani nevěděla jak dlouho už létá. Jednou letěla rychleji, jednou pomaleji. Doleva, doprava. Cítila se volná. Když si začínala být jistější, zkoušela i nějaké akrobatické kousky. Otočka se jí velmi líbila. Tu si zkoušela několikrát. Po chvíli si musela ale odpočinout a tak jen zastavila koště nad zemí a kochala se krásou přírody.
Myslím, že mi to docela jde. Byla spokojená sama se sebou. Aspoň něco mi jde.. pomyslela si.
Dívala se všude kolem. Krajina byla nádherná. Podzim se ještě vůbec neprojevoval. Všechno bylo krásně zelené. Když přejížděla očima hlediště zarazila se. Rozčílením málem spadla z koštěte.
To snad není pravda!!! pomyslela si naštvaně…









Navštiv pls.
http://animeadolls.blog.cz
http://soutezniblogiss.blog.cz
http://coolgirls35.blog.cz
http://pakka-blog.blog.cz